Kdo je prorok
První zmínky o prorocích v Bibli nalézáme v Mojžíšových knihách. V Gen 20:7 je prorokem nazván Abraham. V Ex 7:1 označuje Bůh jako proroka Mojžíšova bratra Árona. Říká, že je Mojžíšovým prorokem, protože tlumočí faraonovi to, co mu Mojžíš nařizuje. Prorok je tedy člověk, který sděluje ostatním něčí vůli; Boží prorok sděluje lidem Boží vůli.
Mojžíš je často označován za největšího z proroků. Proč za největšího? Bylo to především proto, že znal Boha „tváří v tvář“, měl tedy velmi důvěrnou známost Boha (Dt 34:9-10). A nejdůležitějším projevem jeho prorockého úřadu bylo, když skrze něj Bůh sdělil Izraelcům Zákon.
V Nu 11:9 Jozue na Mojžíšovi požaduje, aby zastavil Eldada a Medada, kteří prorokovali „mimo program“ (Mojžíš dal na Boží příkaz shromáždit sedmdesát starších, na které Bůh rozdělil svoje pomazání, aby byli Mojžíšovi ku pomoci, a ti začali prorokovat). Mojžíš Jozue odmítl se slovy: „Kéž by všichni Izraelci prorokovali!“ To svědčí o tom, jakou důležitost Mojžíš prorokování přikládal, a také to ukazuje na to, že prorokování neznamená jen pouhé vidění budoucnosti. Jak by to asi vypadalo, kdyby všichni Izraelci pronášeli vidění do budoucnosti?
Prorokem je také Elizeus. U něj vidíme v Písmu i vysvětlení. Král Jozafat o něm říká: „U něho je Slovo Hospodinovo“ (2Kr 3:11-12).
O Kristu se mluví jako o proroku v situaci, kdy vzkřísil mrtvého mládence. Jeho matka o Ježíši říká: „Prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil lid svůj“ (Luk 7:15-16). Z toho vyplývá, že prorok je i zprostředkovatelem Boží moci.
Prorok je tedy synonymem pro zvěstovatele, mluvčího, případně svědka, ale také zprostředkovatele Boží moci.
Ti, kteří mluví v Božím jménu, ale Bůh je ve skutečnosti neposlal, nepřikázal jim, aby jeho jménem mluvili, jsou falešní proroci (Jer 14:14). Bůh o nich říká, že jsou proroky převrácenosti svého srdce (Jer 23:25-26).
Co je proroctví a co „zvěstuje“
Ve čtvrté knize Mojžíšově čteme, že Bůh se prorokovi dává poznat (Nu 12:6). V první Samuelově čteme, že proroka označovali také jako vidoucího (1Sam 9:3-20). Byla to osoba sdělující jinému člověku Boží odpověď na konkrétní otázky (zde když se za ním vypravil budoucí král Saul, protože nemohl najít svoje oslice). Proroctvím je také rozeznání skutečného stavu věcí - Šimon při jedné z večeří s Ježíšem v duchu pochybuje o Ježíšově prorockém pomazání. Hlavou mu běží, že kdyby byl Ježíš prorok, tak by poznal, že žena, se kterou sedá za stůl, je hříšná. Ježíš vzápětí Petrovu pochybnost snadno vyvrací, protože mu dá najevo, že nejenže ví, s kým sedí za stolem, ale i to, co si o něm Petr právě myslel (Lk 7:39).
Zásadní úlohou proroků po smrti krále Šalamouna (Eliáš, Elizeus, Ozeáš, Amos, Jonáš, částečně Izaiáš, Micheáš a další) bylo upozorňovat na to, co Izraelci činí proti Boží vůli, a co by naopak činit měli. Když odmítali, tak k proroctví náleželo i sdělení, jaké následky z jejich jednání Bůh vyvodí (2Kr 17:13-18 a 23, podobně Neh 9:26, 30).
Proroctví je tedy z Božího rozkazu sdělení Boží vůle, Boží řeči nebo Božích věcí nebo Boží odpovědi nebo Božího postoje k něčemu, ale i Boží zjevení určité situace člověku. Proroctví se dostává k prorokům rozličným způsobem. Jednou jako sen, jindy jak vidění, Boží řeč nebo prorocké vytržení.
Je tedy zřejmé, že proroctví má značně širší obsah, význam, směřování a formu než aby bylo jen pouhým sdělením o budoucím stavu a vývoji věcí. A dokonce ani nesměřuje vždy do budoucnosti – někdy míří i do minulosti, jindy do přítomnosti.
Kromě vyslovených proroctví se v Bibli vyskytují také „prorocké činy“, například obětování Izáka Abrahamem.
Kam proroctví směřuje (časově)
Proroctví do minulosti Když jsou Izraelité utlačováni Madiánskými, volají k Bohu o pomoc. On jim ale sděluje, že jejich situace je zapříčiněna jejich neposlušností v minulosti (dokonce poté, co je Bůh vysvobodil z Egypta) (Sd 6:7-10).
Přítomné proroctví vidíme v první knize královské, když se Achab a Jozafat chystají do války a chtějí od proroka vědět, jestli je tažení v souladu s Boží vůlí (1Kr 22:6-28).
Příklad proroctví do nejbližší budoucnosti (prakticky se s přítomností prolíná): Bůh poslal proroka Gáda k Davidovi, který zhřešil s Betsabé a dává mu na výběr, jaký trest si za svůj hřích vybere - mor, hladomor nebo válku (2Sam 24:11-13).
Proroctví do vzdálenější budoucnosti Takovým proroctvím je například proroctví o blížícím se zajetí obyvatel Judska králem Nabuchodonozorem (Nebúkadnesarem). Prorokoval o něm Izaiáš, sám ho ale už nezažil.
Proroctví zasahuje i do zcela vzdálené budoucnosti. Například starozákonní proroctví o Kristu, ale i o posledních časech. Už Izaiáš prorokoval jak o Kristu, tak o poslední době.
Proroctví tedy může směřovat do minulosti, do přítomnosti, i do blízké či vzdálené budoucnosti.
Účel proroctví
Jak je patrné z Micheášova proroctví králům Achabovi a Jozafatovi, jedním z účelů proroctví může být vysvětlení či ukázání situace. Může být také zjevením o příčině nějakého dění. Třeba ve 2Par 19:2 vůči Jozafatovi: protože pomáhal bezbožnému Achabovi, vysloužil si Boží hněv.
Proroctví může být dále ukázáním Boží vůle pro někoho, co a jak má udělat nebo naopak nedělat. A když už to udělal, tak může obsahovat také zhodnocení jeho skutků. Proroci kritizovali ne-zbožné jednání Božího lidu, proto byli velmi neoblíbeni u některých mocných. Klasickým přm příkladem vládce, který nenáviděl Boží proroky, byla Achabova manželka Jezábel. Ta proroky nekompromisně hubila, protože si dovolili otevřeně kritizovat jí zavedené uctívání pohanské modly Baala.
V proroctvích také Bůh sděluje, co má v úmyslu. Například v 1Kr 11:30-31 se dozvídáme, že Bůh dá Jeroboámovi deset pokolení pod jeho vládu, v 1Kr 14:1-8 pak to, že Bůh Jeroboámovu dynastii vyhladí a dosadí jinou.
Proroctví v prorockých knihách (jako např. Izaiáš) jsou komplexní – jejich obsah lze přibližně načrtnout jako následující proces: obsahují usvědčení z něčeho, co ti, na něž proroctví míří, dělají zle (kritika stavu), následuje vysvětlení, že tomu odpovídá Boží jednání vůči nim (tedy vysvětlení příčiny i toho, co se právě děje) doprovázené nab nabádáním k pokání (co mají udělat, aby se stav změnil) a zakončené varováním před následky, které bez pochyby přijdou, pokud nabádání k pokání nedojde vyslyšení. Tedy před tím, co v takovém případě udělá Bůh, jako tomu bylo ve varování před vyhnanstvím u Izaiáše. Nedílnou součástí takového proroctví bývá ale také zaslíbení o budoucím vysvobození (opět co udělá Bůh).
Proroctví může ukazovat i prostě to, co se stane. Jednak je tento případ použití proroctví v Bibli naprosto minimálně a zároveň jde spíše o ukázání toho, co se děje, resp. co se nutně stane na základě aktuální situace. Příklad je třeba v Sk 21:11-12, Pavlovi je „předpovězeno“, co mu v Jeruzalémě udělají, ale nejde o jakési „vyjevení budoucnosti“, ale ve skutečnosti o odhalení skutečné situace: pro některé Židy byl Pavel nepřítelem číslo jedna a zatímco v diaspoře neměli příliš možností se jej zbavit, v Judsku byly jejich pozice mnohem lepší – proto bylo zřejmé, že se minimálně pokusí něco Pavlovi udělat. Toto prosté odhalení budoucnosti tak lze chápat i jako Boží zaručení se, že Pavel nebude v Judsku zavražděn a Bůh dopustí pouze jeho zatčení. Dalším příkladem je Josefovo vyložení snů v egyptském žaláři. Na základě snů řekl oběma spoluvězňům, co se s nimi stane, a to se naplnilo (Gen 40:8-23). S tím, co bylo dosud řečeno o proroctvích se lze domnívat, že o rozsudku již bylo rozhodnuto a Josefův výklad tak vlastně nebyl ukázáním budoucnosti, ale zjevení již přijatého (ale dosud neuskutečněného) rozhodnutí.
Naplnění proroctví V naprosté většině proroctví, která mluví o tom, co se stane, je hybatelem věcí Bůh. Jak? Buď jejich naplnění způsobí sám, jako například ve 2Kr 3:11-25 ve válce proti Moábským, kde Elizeus prorokuje, že Bůh způsobí náhlou potopu bez deště, která navíc bude vypadat jako krev. Tedy něco, co nemohlo být způsobeno kumulací přírodních dějů, ale přímým Božím zásahem (splnilo se).
Druhou variantou je naplnění skrze lidi. Buď tak, že člověk poslechne a uskuteční zjevenou vůli. Bůh si vyvolí ze svého lidu někoho, toho k tomu naplnění povolá, a ten ho buď poslechne, nebo si Bůh najde někoho jiného (srov. Est 4:14).
Nebo si člověka Bůh použije jako nástroj (např. krále Kýra v Iz 44:28-45:5). Bůh je dárcem svobodné vůle, a přestože to dělá jen výjimečně (v Bibli je jen několik málo takových případů), má právo ji částečně odebrat (srov. Př 21:1). Ani tehdy ale neodebírá celou svobodnou vůli, je to spíše tak, že toho kterého člověka jen posune do toho, co tento člověk beztak sám chce udělat nebo je mu to blízké. Příkladem je babylonský král Nebúkadnesar, když ho Bůh použil pro naplnění soudu nad Izraelem. Dobytí Judska jistě nebylo tomuto babylonskému králi proti mysli, zároveň se stal Božím nástrojem na vykonání soudu nad Izraelem. Z Iz 47 je patrné, že jde spíše o zmocnění a dopuštění toho, co král chtěl sám. Poté, když si to ale přivlastňoval jako svou zásluhu a jednal nemilosrdněji než měl, tak i na něj dopadl trest. Podobně to bylo s Asyrským králem Salmanazarem, kterého Bůh podobně použil při dobytí Samaří (Iz 10:12-15).
Naplnění proroctví má Bůh plně v rukách. Buď se tak stane díky jeho přímé aktivitě, nebo k tomu využije lidi. Proroctví do budoucna se vždy naplní, protože garantem (své zjevené vůle) je Bůh. Nejde však o věštění, tedy o vyčtení budoucnosti např. z jater, z hvězd, z mraků, z kávové sedliny, protože budoucnost není vždy pevně dána. Ani v Boží mysli. Představa, že ji proroci „čtou“, je proto lichá. Ve skutečnosti je to tak, že jim Bůh zjevuje, co On udělá nebo chce udělat.
Proroctví se naplňují originálně a často nečekaně. Například Josefův sen, v němž viděl, že se mu budou jeho bratři klanět (Gen 37:5-11) nedával dopředu ani tušit, jakým způsobem se toto proroctví naplní (Josefovi se ve snu klaněly snopy). Poklonili se mu jako druhému nejvyššímu muži Egypta, aniž by měli vůbec tušení, před kým že se to klaní. Proroctví tedy neukazuje každý drobný detail, ale to, jaká je Boží vůle a co z toho plyne pro člověka, co má dělat.
Právě proto, že proroctví není odhalením již dané budoucnosti, ale zjevením Boží vůle, se mohly udát takové věci jako ušetření Ninivetských po Jonášově varování nebo uzdravení krále Ezechiáše (2Kr 20:1-6). Král Ezechiáš byl vážně nemocný, když ho navštívil prorok Izaiáš a prorokoval mu „vysvětlení jeho situace“ – tedy, že jeho nemoc je smrtelná – a zjevil mu Boží vůli ohledně toho, co má udělat – pořádek ve svém domě před smrtí. Ezechiáš ale reaguje prosbou k Bohu za uzdravení, kterou Bůh vyslyšel a posílá Izaiáše s dalším proroctvím – o tom, že Bůh přidá Ezechiášovi (i přes smrtelnost jeho choroby) dalších 15 let života.
Proto o dosud nenaplněných proroctvích je nejvýstižnější vyjádření: „Bůh (za)slíbil“ (viz Řím 1:1-3).
Role proroctví v církvi
Rozdíl mezi proroctvím a biblickým proroctvím
Jelikož proroctví je zjevením Boží vůle a vlastně Boha samotného, je nejdůležitějším proroctvím samotná Bible a největším prorokem Ježíš Kristus (je vtělením Boha, nejdokonalejším zjevením Boha a Jeho vůle). Je také naplněním Dt 18:15-19, je „tím Prorokem“, jímž nebyl Jan Křtitel. I lidé o Kristu tvrdili, že je prorok, a to na základě Ježíšova učení i konání (zázraků). V Ježíši a jeho životě se naplnila Boží vůle popsaná v proroctvích (tedy vlastně v celé Bibli, Lk 24:44). Ježíš je tedy prorokem, je naplněním předobrazu „prorockého úřadu“ celým svým životem, protože je zjevením Boha a Jeho vůle a sám je Bohem.
V Kristu se naplnila Boží vůle popsaná ve starozákonních proroctvích. Biblická proroctví mají často více rovin, a nezřídka hovoří i o Kristu, ačkoli primárně obvykle mluví do konkrétní situace v době vyslovení proroctví. Například proroctví o poslední době figurují v proroctvích většinou jako jejich druhá nebo třetí rovina. První rovinou může být sdělení k dané době, druhou rovinou může proroctví mířit ke Kristu a třetí rovina může hovořit o posledních časech.
Toto je vlastnost výlučně biblických proroctví. Jejich části či roviny týkající se Krista jsou již naplněny (vyjma druhého příchodu), rovina sdělení o poslední době ještě nikoli. K biblickým proroctvím (a to ani k proroctvím o poslední době) již nelze doplnit „obecně závazná“ proroctví (srov. Zj 22:18-19), lze pouze „doplnit“ jejich výklad (například až přijde antikrist, lze na základě poznání od Boha pravdivě říci, že je to „ten antikrist, o kterém bylo psáno…“ Pokud se ale o poznání od Boha nejedná nebo se proroctví pokouší dodat něco nad rámec učení Písma, pak je takovéto proroctví falešné).
Biblické proroctví se vlastně stává učením. Příkladem je Zákon – ten byl Bohem dán proroku Mojžíšovi, tím Bůh zjevil svoji vůli, a ta se stala předmětem studia a základem učení, vysvětlování jeho významu. To je výsada biblického proroctví. Žádné mimobiblické „doktrinální“ proroctví neexistuje a nelze žádné proroctví za takto závazné a od Boha pocházející považovat. Možné je „výkladové“ proroctví, jak řečeno výše, a také osobní proroctví, tedy zjevení Boží vůle do konkrétní situace konkrétního jednotlivce, obojí ale musí být v souladu s Písmem.
Proroctví patří i do církve (1Kor 12:10, Řím 12:6, Sk 19:6, 1Kor 14:1). Nejde už ale o zjevování nového „učení“. Proroctví má v církvi dvojí podobu – jednak přímo jako prorocký úřad, jednak i takovou podobu, že prorokují všichni.
Prorocký úřad má v církvi různé uplatnění. Jedna z jeho rolí je patrná z 1Kor 14:37 -rozeznání pravosti učení (přičemž víme, že v této roli nejsou proroci osamoceni, i například starší mají být schopni rozeznávat učení). Nejznámějším novozákonním prorokem je Agabus, jenž ve Sk 11:27-30 prorokoval o tom, že bude na „okršlku zemském“ za císaře Klaudia hlad. Jeho proroctví lze vysvětlit (po dosavadním výkladu) dvěma způsoby:
- Bůh hlad úmyslně dopustí nebo způsobí, ať už z jakéhokoli důvodu
- už je jasné, že se to stane (současná situace nutně povede k hladu) nebo děje a prorok to oznamuje,
přičemž hlavním úmyslem a cílem tohoto proroctví je, aby se Boží lid na nadcházejzející situace připravil, je tu výzva, aby se křesťané podle obdrženého sdělení zařídili (zde aby udělali sbírku na křesťany v Judsku).
Novozákonní proroci proroctví také vykládají, můžeme to nazvat jako „prorocké vyložení proroctví“ (ve Sk 15:1-32 staršovstvo jeruzalémského sboru řeší, zda křesťané z pohanů mohou být skutečně součástí církve, a definitivní vyřešení problematiky nastolují, až poté, co Jakub přináší prorocký výklad, podle kterého je účast pohanů na Božím lidu naplněním starozákonních proroctví (srovnej s Ef 3:5-6).
Obecně je řečeno o novozákonních prorocích zejména to, že mají budovat (vzdělávat, způsobovat růst), napomínat (upozorňovat) a uklidňovat (potěšovat, povzbuzovat) církev zjevováním Boží vůle (1Kor 14:3). A také zjevovat osobn zjevovat osobní sdělení konkrétnímu člověku, např. povolávat někoho do nějaké určité služby (srov. 1Tim 4:14).
Proroctvím se v církvi nemá pohrdat (a Duch svatý se nemá uhašovat), ale u obojího je nutné rozsuzovat, jestli se jedná o pravé proroctví (1Tes 5:19-22), protože vyřknout falešné proroctví a dovolávat se zjevení nebo snu je až příliš jednoduché (srov. Jer 23:25-26). Falešný prorok je ten, který mluví, co mu Bůh neřekl (Dt 18:20) a každý, kdo svým proroctvím vede k odpadnutí od Boha a od pravého učení Písma (Dt 13:1-5) – proroctví tedy v církvi není nadřazeno učení, ale naopak musí být v souladu s ním. Navíc z toho, že je proroctví zjevením Boží vůle – Božím odhalením sebe sama prorokovi m sebe sama prorokovi – je zřejmé, že prorok osobně musí žít v souladu s Boží vůlí, neboť Bůh logicky neodhaluje svá tajemství někomu, kdo jej neposlouchá nebo přímo jedná v rozporu s Boží vůlí. Pokud tedy někdo např. zůstává v hříchu a tvrdí, že prorokuje, tak není potřeba rozsuzovat samotné proroctví, neboť už nemůže být pravé.
Kromě „prorockého úřadu“ má proroctví v novozákonní době ještě druhou podobu. V knize proroka Joele je psáno, že nejen vyvolení proroci, ale celý Boží lid, jeden každý křesťan, bude prorokovat. To se naplnilo o Letnicích (Sk 2:17-18) a trvá dodnes. Tím není míněno, že každý křesťan bude někomu jinému sdělovat proroctví, natož to, že by měl prorokovat o budoucnosti, ale že každý člověk bude znát Boží vůli – každý křesťan má mít osobní vztah s Bohem, má jej znát a znát jeho vůli pro sebe.
