Jeremiáš 31:31-34 Aj, dnové jdou, dí Hospodin, v nichž učiním s domem Izraelským a s domem Judským smlouvu novou. 32 Ne takovou smlouvu, jakouž jsem učinil s otci jejich v ten den, v kterýž jsem je ujal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské. Kteroužto smlouvu mou oni zrušili, a já abych zůstati měl manželem jejich? dí Hospodin. 33 Ale tatoť jest smlouva, kterouž učiním s domem Izraelským po těchto dnech, dí Hospodin: Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. 34 A nebudou učiti více jeden každý bližního svého, a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznejte Hospodina. Všickni zajisté napořád znáti mne budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich, dí Hospodin; milostiv zajisté budu nepravosti jejich, a na hřích jejich nezpomenu více.
1 Samuelova 3:1-10 Mládenček pak Samuel přisluhoval Hospodinu při Elí, a řeč Hospodinova byla vzácná v těch dnech, aniž bývalo vidění zjevného. 2 Stalo se pak jednoho dne, když Elí ležel na místě svém, (a již byl počal scházeti na oči, a nemohl viděti), 3 Samuel také spal, a světlo Boží ještě zhašeno nebylo v chrámě Hospodinově, v němž byla truhla Boží,
Představa o tom, co to znamená – znát Boha – je mezi lidmi značně rozdílná. Co tedy vlastně znamená Boha „znát“?
V době Starého Zákona byl Boží zákon „vně člověka“. Známost Boha byla lidem zprostředkována knězem a prorokem. Bůh ale přišel s tím, že v budoucnu (tj. v době, která nyní již ale dva tisíce let trvá) svoje zákony vloží přímo do nitra člověka (Jer 31:31-34). Člověk se nejen znovu narodí, ale také Boha osobně pozná. To, že Ho ale poznal, a to, že Ho zná, to není zdaleka totéž.
Představa o tom, co to znamená – znát Boha – je mezi lidmi značně rozdílná. Říkáme, že někoho známe, a nerozlišujeme, zda se jedná o povrchní známost, nebo o hlubokou, osobní.
Lze třeba říci, že Boha zná každý, kdo ho jednou poznal, byť ho od té doby ani jednou nepotkal. Takováto vzdálená a povrchní známost Boha ale zcela jistě není to, co měl Bůh na mysli.
Jenom „znát“ Boha je ale velmi málo, pokud to není doprovázeno touhou Ho poslouchat a Mu sloužit! To lze spíše vyjádřit tak, že člověk o Bohu něco ví.
Vzájemné poznání – mezi lidmi i mezi člověkem a Bohem – přináší utváření vztahu mezi nimi. To vyvolává prohlubování vzájemného poznání. Vyvíjí-li se vzájemné poznání dál, vztah se utužuje, prohlubuje, nevyvíjí-li se, ukazuje to naopak na chřadnoucí vztah. To platí jak mezi lidmi, tak mezi člověkem a Bohem. V takovém vztahu také vždy probíhá vzájemná komunikace. Tedy mluvíme s Bohem, nejen k Bohu. A On mluví s námi a my my to víme a rozumíme mu. Jeho řeč nám není neznámá.
K tomu, kdo Boha skutečně zná, Bůh mluví. Pokud člověk nezná Boží řeč, nezná ani Boha, jak vidíme na příkladu malého Samuele (1Sam 3:1-10). A nic na tom nemění ani to, kdyby člověk dokonale znal celou Bibli - jakkoliv její znalost je pro život nezbytná a Bůh má vždy v úmyslu skrze ni k lidem mluvit.
Velmi důležité je, abychom takto znát Boha naučili naše děti. Rodiče by o to měli nejen usilovat, měli by být v tomto i dobrým vzorem. Děti potřebují vidět, že jejich rodiče Boha skutečně znají, že s Ním mluví, a že On mluví k nim. Jinak se vytváří povrchní vztah a známost Boha, ve kterém chybí láska k Bohu a touha po Něm.
Poznat a znát Boha znamená, že s Ním chceme žít, chceme s Ním mluvit, poslouchat Ho, sloužit Mu, být si s Ním vzájemně blízcí. Poznávat skrze Jeho Slovo Jeho myšlení, Jeho plány, Jeho zákony a horlivě je naplňovat. Pokud to tak je, pak On s námi mluví a my víme, že k nám a s námi mluví.
Když my nenaplníme, co od nás Bůh očekává, mluvit k nám přestane. Když k nám nebude mluvit, přestane platit, že ho známe, podobně jako tomu bylo u synů proroka Élího (1Sam 2:12).
