Římanům 8:28 Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteříž podle uložení jeho povoláni jsou.
1Mojžíšova 2:27-29 I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je. 28 A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým živočichem hýbajícím se na zemi. 29 Řekl ještě Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž jest ovoce stromu), nesoucí símě; to bude vám za pokrm.
Matouš 6:33 Ale hledejte vy nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.
1Mojžíšova 2:15-17 Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho. 16 I zapověděl Hospodin Bůh člověku, řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš; 17 Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
Jan 4:34 Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho
Bůh ustanovil jeden zcela speciální zákon. Nařídil, že naprosto vše, co se kdy kde dělo a děje, slouží ve prospěch jeho dětí, tedy těch, kdo ho milují.
V tomto slově (Řím 8:28) je ukryto, jaký je Bůh a jaké jsou jeho úmysly, které s námi má. Je to vlastně závazek, kterým Bůh sám sebe vůči nám zavázal. Podle toho, jak my se stavíme k tomuto prohlášení, požehnání, se ukáže, jak Boha vnímáme my, jaký je náš postoj k Němu. Ukáže se na tom, jak mu věříme, jak mu důvěřujeme. Podobně jako v tom, jak Bohu věříme jeho prohlášení, ve kterém říká, že máme přede vším hledat Boží království a jeho spravedlnost a On se pak postará o naše zajištění (Mat 6:33).
Mylné a vlastně bludné je, když někdo myšlenku „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ vnímá a prezentuje tak, že všechno, co se děje, pracuje pro dobro člověka, navíc jaksi samo od sebe. Bůh ale toto neříká. Řím 8:28 je zákon, který Bůh vyslovil a ustanovil. Tento zákon tkví v tom, že Bůh ustanovil, nařídil, že všechny věci a děje, které jsou – ať dobré nebo zlé, budou pracovat k dobrému těch lidí, kteří Ho milují.
Smysl a orientace světa, ve kterém žijeme, je zaměřeno na osobní prospěch, dokonce možno říci sobecký zájem o vlastní prospěch. Jestliže křesťan většinu nebo veškeré svoje úsilí zaměřuje na to, aby se postaral o vlastní existenci, je to špatně, a vlastně je to v rozporu s tím, co pro ty, kdo Ho milují, zamýšlel a připravil Bůh.
Bůh stvořil člověka k tomu, aby společně vytvořili rodinu Božího lidu a také proto, že od něho něco chtěl – starat se o svěřenou zemi-zahradu a rozšířit ji po celé planetě. K tomu jim vytvořil takové podmínky, že pokud by člověk dělal to, co Bůh chtěl, nemusel by se o nic dalšího starat. Žil by ve zcela fantastickém blahobytu.
Člověk se tomu ale vzpříčil. Tím, že Adam s Evou porušili zákaz jedení ze stromu dobrého a zlého, de facto dali najevo, že pro ně Boží nabídka není to nejlepší, co mohli mít a čeho mohli dosáhnout. Že lepší pro ně bude se „osamostatnit“.
Dodnes mají lidé snahu Boha přizpůsobit, podřídit, svým potřebám – to je zvrácené, protože to obsahuje ďáblovu podstatu. Nemá to ani být tak, že se člověk překoná a podřídí Bohu. Člověk potřebuje hluboce pochopit, že když se zařídí podle Něj, tak to je to nejlepší, co vůbec může udělat. A že neužívat Bohem zapovězené je součástí toho nejlepšího, co Bůh od člověka a pro člověka chce. To platí jak pro Řím 8:28, tak pro Mat 6:33. Adam s Evou tohle nepochopili, resp. nechali se od ďábla obelhat, že tak to není. Okamžikem jejich selhání došlo na to, že Boží nařízení, že vše musí pracovat ve prospěch člověka (milujícího Boha) včetně zaopatření životních potřeb, přestalo platit.
Od té chvíle museli lidé o svoje životní zaopatření začít bojovat. Chtěli být nezávislí na Bohu, výsledkem byla ztráta požehnání. Přesně to je situace většiny lidí v současné době.
Přesto Bůh přišel s nabídkou nové dohody, nové smlouvy. Říká v ní: Když vy mě budete milovat, já vás znovu – podobně jako tomu bylo v ráji – zaopatřím a nechám ve váš prospěch pracovat zcela všechno, co se děje. To je fantastická nabídka!
Je zásadně důležité, jak tuto výzvu, nabídku, zákon, vnímáme hluboko v srdci. To, kolik času, úsilí, přemýšlení o tom, co Bůh chce, abychom dělali pro Něj, věnujeme, ukazuje na to, jací v tomto smyslu jsme. Jestli to hlavní, co nám zabírá čas a energii, je zaměření na naplňování našich potřeb, pak náš vlak jede po jiné koleji, než na kterou ho Bůh přistavil.
Naše pozornost musí být zaměřena na to, abychom od Boha věděli, co máme dělat. Nejpřednější ze všeho není uzdravení, prosperita apod., ale to, že musím vědět, co Bůh ode mě chce, a na tom se ustanovit. A věřit tomu, že takto se mi také povede nejlépe, jak to je možné. To je princip.
Ježíš říká, že jeho pokrmem je to, že činí vůli svého otce. On věděl, co má dělat, chtěl to dělat a dělal to. A to ho nasycovalo – jednak vnitřně, jednak věděl, že Bůh se o něj (včetně nasycení) postará (Jan 4:34). To je postoj a jednání, jaké se Bohu líbí, to pro nás připravil, tak máme myslet a jednat i my. Že to skutečně funguje, na vlastní kůži poznali i učedníci, které Ježíš vyslal sloužit po Izraeli. Poznali to i další jejich následovníci.
Když my budeme také takto jednat, můžeme si být na sto procent jisti, že všechno pak bude pracovat pro nás. Žel, příliš mnoho trudnomyslných je v církvi. Tomuto ve skutečnosti nevěří, a tak stejně jako Adam po vyhnání z ráje v potu tváře dobývají chléb z této země. Ne snad, že ho nedobudou. Dobudou, ale s takovým úsilím, které jim odčerpá veškerý jejich čas a síly.
To, zda je člověk chtivý starat se o to, co Bůh chce, pozná snadno. Tak, že ví, poznává, co má dělat. Neví-li to, nemá-li o tom dokonce ani ponětí, pak jeho ochota Bohu sloužit není skutečná.
Nemějme tolik starosti o sebe, ale starejme se o Boží věci. Když Boha milujeme, staráme se o to, co jeho zajímá, věnujeme tomu pozornost a úsilí, pak můžeme mít absolutní jistotu, že všechno pracuje pro naše dobré.
