Matouš 5:13-16 Vy jste sůl země. Jestliže sůl zmařena bude, čím bude osolena? K ničemuž se nehodí více, než aby byla ven vyvržena a od lidí potlačena. 14 Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. 15 Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž v domu jsou. 16 Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, jenž jest v nebesích...
1 Janův 2:8-10 A zase přikázání nové píši vám, kteréžto jest pravé i v něm i v vás. Nebo tma pomíjí, a světlo to pravé již svítí. 9 Kdo praví, že jest v světle, a bratra svého nenávidí, v temnostiť jest až posavad. 10 Kdož miluje bratra svého, v světle zůstává, a pohoršení v něm není. 11 Ale kdož nenávidí bratra svého, v temnosti jest, a v temnosti chodí, a neví, kam jde; nebo temnost oslepila oči jeho.
Ježíš říká, že křesťané jsou světlem světa a solí země. Pokud církev toto Ježíšovo konstatování vnímá jako nesnadnou povinnost, pak často hledá slepé cesty, jak tuto povinnost naplnit. Světlem je však ten, kdo chodí ve světle – tedy v čistotě, svatosti, lásce a v obecenství s bratry.
Jedním z účelů, proč Bůh povolal svůj lid, je to, aby byl světlem ostatním lidem. Ať už to byli Noe, Abraham, Jákob a další před vyvolením židovského národa, pak Židé a v současné době církev. Bůh vždy povolával takové lidi, kteří pak byli světlem světa a solí země.
Když Ježíš říká, že jsme (křesťané) solí země a světlem světa (Mat 5:13-16), je to konstatování. Je to prostě tak. Bůh chce, abychom tuto naši roli plnili ve víře a u vědomí toho, že to tak je, nikoli ve strachu, že tuto roli nedokážeme řádně naplnit. Je třeba jednoduše věřit tomu, že to tak je, brát to jako fakt. V opačném případě totiž žijeme pouze v tom, že by to tak mělo být a to přináší obavy, že by to tak sice mělo být, ale vlastně není. To pak vede buďto k malomyslnosti nebo ke snahám se tím stát. To ale není to, o čem mluví Ježíš v Matoušově evangeliu.
Jak se tedy projevuje, že je církev světlem světa?
Jednoduše – tak, že křesťané chodí ve světle. Ve světle chodíme tehdy, když žijeme ve svatosti, spravedlnosti, čistotě. Když žijeme v lásce vůči bratřím. A když žijeme v obecenství - láska bez obecenství není možná (1J 2:8-10).
Chodí-li někdo ve světle, pak světlem také je.
Není tedy třeba žít v obavách, že nenaplňujeme Boží povolání být světlem a solí světu. Musíme se jen ujistit o tom, že ve světle skutečně chodíme, a že ho neskrýváme – když světlo zakrýváme, zapíráme tím totiž Ježíše.
Na druhou stranu, nebylo by správné spokojit se s tím, že stačí pasivně přihlížet. Musíme chtít ve světle skutečně chodit a stát o to. A žít tak. A pak i hledat, přemýšlet o tom, co a jak dělat, aby to, že jsme světlem světa, bylo skutečně znát, aby to přinášelo efekt lidem. Hledat, kde naše světlo bude svítit tak, že bude mít co největší smysl a dopad. Vnímat, že to není jen naše povinnost, ale naše potřeba! Že to k nám neodmyslitelně patří. Mít skutečnou, vnitřní potřebu ukazovat lidem a tomuto světu na Boha, svědčit o Kristu, žít tak, aby náš život právě na Pána ukazoval.
Boží Slovo je dokonale propojené, provázané, byť naše mysl není s to vidět tuto propojenost komplexně a najednou. Je možné oddělit téma obecenství, téma chození ve světle, téma lásky. Ale teprve, když vnímáme jejich vzájemnou souvislost, provázanost a závislost, porozumíme plně, co nám Bůh chce říci.
Bůh nás povolal, abychom byli světlem světu a společně žili ve světle a obecenství. Toto je něco, co je třeba vnímat jako svoji potřebu a chtít v tom udělat to, co je zapotřebí, tedy žít dobře, svatě, užitečně, naplňovat Boží záměr a dojít do vítězného konce.
