Genesis 11:29-32 I zpojímali sobě ženy Abram a Náchor; jméno ženy Abramovy Sarai, a jméno ženy Náchorovy Melcha, dcera Háranova, kterýž byl otec Melchy a Jeschy. 30. Byla pak Sarai neplodná, a neměla dětí. 31. I vzal Táre Abrama syna svého, a Lota syna Háranova, vnuka svého, a Sarai nevěstu svou, ženu Abrama syna svého, a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské, a přišli až do Cháran, a bydlili tam. 32. A byli dnové Táre dvě stě a pět let; i umřel Táre v Cháran.
Kazatel 2:21-26 Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná věc. 22. Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, 23. Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost. 24. Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své? Ač i to také viděl jsem, že z ruky Boží pochází. 25. Nebo kdož by jísti a užívati měl toho nežli já? 26. Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.
Jeremjáš 17:7-8 Požehnaný ten muž, kterýž doufá v Hospodina, a jehož naděje jest Hospodin. 8. Nebo podobný bude stromu štípenému při vodách, a při potoku pouštějícímu kořeny své, kterýž necítí, když přichází vedro, ale list jeho bývá zelený, a v rok suchý nestará se, aniž přestává nésti ovoce.
Abrahamovu víru křesťané často považují za cosi jim nedostupného. Tak to ale není. Abrahamova víra je přesně ta, kterou může a měl by mít každý věřící.
Abraham je podle Písma otcem věřících. Jeho víra je tedy stejného druhu jako ta naše. Křesťané ale Abrahama často vnímají mýticky. Tedy tak, že on konal skutky, které my nemůžeme, protože jeho víra měla speciální vlastnosti a možnosti.
To je ale špatně. Jestliže je Abraham otcem naší víry, pak i my můžeme jednat a smýšlet stejně jako on.
To, že Abraham dělal to, co dělal, nebylo proto, že dostal od Boha speciální požehnání, ale proto, že byl takový, jaký byl.
Příliš mnoho křesťanů ale tone v sebelítostném pocitu, že oni takoví jako Abraham nejsou, že oni tak jednat nedovedou. Pak je jistá především jedna věc - že jejich víra není ta, kterou měl Abraham, a že tedy není vlastně v tomto smyslu jejich otcem.
Nejde tedy o to získat od Boha speciální požehnání, ale pochopit, že víra, kterou máme k dispozici dnes my, je stejná, jakou měl Abraham. A zařídit se podle toho.
Pozitivní roli sehrál v životě Abrahama i jeho otec Táre. Možná tvůj otec nebyl jako Táre, který Abrahama vychoval tak, aby jeho víra mohla působit. To však nesmí být důvod pro to, aby ses s tím smířil a rezignoval. Naopak – navzdory tomu můžeš mít víru Abrahamovu. A udělej všechno pro to, abys svým dětem byl jako Táre Abrahamovi, abys je povzbudil k víře, ne je od víry odradil.
Pokud budeš smýšlet tak, že proto jsou Abraham a další Boží mužové tací, protože je Bůh vybral a požehnal jim k tomu, nikdy nebudeš stejného druhu jako oni. Být stejného druhu ale můžeš – pokud přijmeš to, že počátek není v tom, že jim Bůh požehnal, ale v tom, jak Bohu důvěřovali.
Pokud jejich víra byla podle tebe v tom, že jim Bůh nejdřív speciálně požehnal, jsi vedle. Je to naopak!
Táre sice do Kanánu nedošel, ale ukázal Abrahamovi, že je docela dobře možné dát se do pohybu a jednat ve víře i ve vysokém věku.
Pisatel knihy Kazatel říká, že je marnost, když vše, co po člověku zůstane, přijde vniveč. Postarejme se o to, aby naši potomci v duchovním, duševním i majetkovém smyslu nebyli těmi, kdo dědictví promarní. Na nás je, aby nemuseli startovat z nuly, ale měli po nás a od nás do života to, o čem Bůh říká, že je dobré. Aby byli spravedliví a jako takoví spravovali svůj život na základě toho dobrého, co jsme jim předali.
Když jim toto nepředáme, jejich pohled na život se stále více zužuje – jejich horizont končí tam, kde končí pozemský život. Uvažují o životě i věcech v něm právě jen z tohoto krátkodobého a zúženého hlediska. Abraham takhle neuvažoval. Jeho smýšlení šlo za horizont majetku, moci a pozemského života. Když i my toto v sobě změníme, naše víra se změní a začne se proměňovat do té víry, kterou měl Táre, Abraham nebo Jákob.
Není pravda to, na co mnozí křesťané marně čekají: že až je Bůh jaksi velkolepě osloví, pak i oni budou mít úžasnou víru a budou konat velké skutky.
Když došel Abraham do Kanánu, nastal tam hladomor. Abraham přesto na Boha nezanevřel, nerezignoval, nepropadl obavám, že je konec dobrého, hojného života. Jeho víra tím absolutně nebyla postižena, zůstala nezlomena, nezahořkl. Jeho důvěra v Boha, jeho poslušnost mu přinesla to, že nejen nezchudl, ale z Egypta, kam se před hladomorem uchýlil, se vrátil s ještě hojnějším majetkem, než s jakým tam odcházel.
I dnes, v ekonomické krizi, se lidé s Abrahamovou vírou nemusejí ničeho bát. Nejde primárně ale o majetek, jde o ně. O jejich vnitřní stav, o jejich víru, o jejich napojení na Pána. To, a ne okolnosti formují náš život.
