2Mojžíšova 19:5 Protož nyní, jestliže skutečně poslouchati budete hlasu mého, a ostříhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, ačkoli má jest všecka země. 6A vy budete mi království kněžské a národ svatý. Tať jsou slova, kteráž mluviti budeš synům Izraelským.
1Petrova 2:10 Kteříž jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží; kteříž jste někdy byli nedošli milosrdenství, již nyní jste došli milosrdenství.
Titovi 2:14 Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.
K životu církve neodmyslitelně patří shromáždění Božího lidu. To však musí naplňovat dané předpoklady. Jinak se o shromáždění Božího lidu nejedná, jen o pouhé setkání.
Bůh skrze Mojžíše oznámil Izraelcům, že se stali jeho vyvoleným svatým národem. I apoštol Petr hovoří o tom, že jsme se po obrácení stali Božím lidem.
Izraelci se Božím lidem stali posloucháním Boha a přijetím smlouvy s Ním. Bez smlouvy by se lidem nemohli stát (2M 19:5). Smlouva kromě přikázání obsahovala jednu velmi důležitou věc, a to řád shromáždění svatých. Bez této části života by Boží lid de facto Božím lidem nebyl.
Analogicky to platí i pro lid Nové smlouvy, církev (1Pet 2:10). Existuje jedna obecná církev, do níž patří všichni ti, kdo byli vykoupeni, kdo přijali Ježíše Krista. Patří do ní pořád, dnem i nocí, stále. Obrácený člověk v ní nemůže nebýt, je to automatické.
Kromě obecné církve Boží Slovo hovoří také o místních církvích, místních sborech. Člověk se po uvěření a obrácení musí k místní církvi připojit a ztotožnit se s ní. Nebýt součástí místní církve sice fyzicky lze, nelze však v tom případě hovořit o tom, že onen člověk je součástí Božího lidu.
Třetím rozměrem církve je shromáždění svatých. Bez účasti ve shromáždění svatých se nedá hovořit o skutečném členství, o skutečném životě v církvi (bez ohledu na případné formální členství), o tom, že takový člověk je součástí Božího lidu.
Shromáždění církve není však jakékoli setkání členů církve. Abychom mohli mluvit o shromáždění církve, musí takové setkání splňovat určitá pravidla. Například společný výlet je jistě chvályhodná věc, ale nelze zde hovořit o shromáždění církve. O tom lze hovořit tehdy, pokud lidé na setkání dělají to, o čem Písmo říká, že na shromáždění Božího lidu patří – modlitby, lámání chleba, výklad Božího Slova apod.
Bůh církvi neustanovuje přesně den nebo dny, kdy se mají konat shromáždění (na rozdíl od Izraele). Církev se má scházet ve shromáždění s ohledem na naplnění účelu, pro nějž ji Bůh na Zemi ustanovil. Jsme povoláni ke konání dobrých skutků, tedy k naplňování toho, co od nás Bůh chce, co vložil do našeho srdce - tedy žít dobře v souladu s Boží vůlí, horlivě naplňovat to, co se Bohu líbí (Tit 2:14). K tomu potřebujeme, aby s námi Bůh jednal – individuálně i na rovině místní církve, tedy právě na společných setkáních za tímto účelem pořádaných – na shromážděních.
Pouhá fyzická účast ovšem nezaručuje skutečnou plnohodnotnou účast ve shromáždění. Lze být fyzicky uprostřed shromáždění a přesto na něm ve skutečnosti nebýt účasten. Záleží totiž na tom, s jakým očekáváním, s jakou pozorností, s jakým vědomím člověk do shromáždění přijde a jak ho v tomto smyslu absolvuje. Musí naplnit výše řečený církevní účel shromáždění.
Chceme dělat věci, které mají smysl. Shromáždění Boží lidu má zcela nezastupitelný smysl pro každého křesťana.
