Židům 10:32 Rozpomeňtež se pak na předešlé dny, v nichžto osvíceni byvše, mnohý boj rozličných utrpení snášeli jste .... 34 Nebo i vězení mého čitelni jste byli, a rozchvátání statků svých s radosti jste strpěli, vědouce, že v sobě máte lepší zboží nebeské a trvanlivé. 35Protož neodmítejtež od sebe smělé doufanlivosti vaší, kterážto velikou má odplatu. 36 Než potřebíť jest vám trpělivosti, abyste vůli Boží činíce, dosáhli zaslíbení. 37 Nebo ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati. 38 Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se kdo jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. 39 Ale myť nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.
Žalm 73:17 Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich. … 21 Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla, 22 Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou. 23 A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici. 24 Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne. … 28 Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.
Bůh zaslibuje svým dětem zaopatření. K naplnění zaslíbení je nezbytné důvěřovat Bohu a ve víře trpělivě konat. Zaujatost, zahořklost vůči Bohu, církvi i lidem však přináší zhroucení nadějí, které Bůh člověku dává.
Křesťané věří ve spasení, ve věčný život. Věřit ale zaslíbením, která se týkají zaopatření už během pozemského života, některým dělá značné potíže. V epištole Židům čteme povzbuzení či výzvu, že pokud budeme trpělivě činit Boží vůli, nedopustíme skleslost, hořkost, a rezignaci, naplnění i těchto zaslíbení je jisté.
Boží zaslíbení jsou pevná a není možné, aby se nenaplnila. Musíme jim ale věřit. Je třeba mít jistotu v tom, že když Bůh něco zaslíbil, tak se to naplní. Potřebujeme tedy víru a – jak čteme i v Žid 10:32-39 – trpělivost.
Boží zaslíbení se ale většinou nenaplní z pouhého pasivního očekávání. Naplňují se obvykle postupně, není jasný bod zlomu, je to proces, v němž člověk hraje aktivní roli. Víra v zaslíbení vede k tomu, abychom vytrvale dělali to, co se Bohu líbí, a to pak vede k naplnění zaslíbení.
Je třeba trpělivě konat Boží vůli a zároveň věřit Božím zaslíbením; pak se promění vztahy, materiální situace apod., naděje a zaslíbení se naplní. Pouhé usilovné věření v naplnění těchto zaslíbení bez konání Boží vůle nestačí; kromě toho se vlastně jedná o modlářství.
Pokud člověk naopak naději a víru v naplnění zaslíbení odmítne, zahodí (Žid 10:35), přijde beznaděj, hořkost, reptání. Nelze očekávat naplnění Božích nadějí, je-li člověk zahořklý a má negativní, vyčítavý postoj vůči Bohu. V takovém případě člověk Boží vůli naplňuje nerad a s nechutí (pakli ji vůbec naplňuje) a naplnění zaslíbení se proto nedočká; obzvlášť, když se místo k Bohu upne k podobně hořkostí postiženému člověku.
I král David se svěřuje (Ž 73), že byl v určitém bodě svého života na pokraji ztráty naděje a zahořknutí. Nepoddal se však tomu, upevnil se v Bohu, nezahořkl a vyšel z celé nepříjemné situace pevnější než předtím.
Poznávej stále hlouběji pravdu. Ujisti se, že máš správný pohled na Boha, na církev i na lidi. Poznání pravdy osvobozuje. Skutečně pravdivé poznání vede vždy k ještě pevnějšímu následování Pána a konání pro Něj, k naději. Je vyloučeno, aby poznání pravdy přineslo člověku zmatek, otřesení víry, hořkost, vztek, výčitky, zaujatost vůči Bohu a lidem. Takové poznání není pravdivé, ale bludné. Hořkost vůči lidem nakonec vždy obsahuje i hořkost, uraženost vůči Bohu. Z takového „poznání“ a postoje je třeba co nejrychleji vyjít, učinit pokání.
Důvěřuj Bohu a věříc konej Boží vůli. Bůh to se svými nadějemi a zaslíbeními myslí vážně a naplní je. Je třeba pouze trpělivě a ve víře konat Jeho vůli, chovat dobrou naději, nebýt zahořklý, uražený, nezávidět.
