1 Petrův 2:11 Nejmilejší, prosímť vás, abyste jakožto příchozí a pohostinní zdržovali se od tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši,
2 Korintským 6:14 A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi?
2 Korintským 5:20 Protož my na místo Krista poselství dějeme; a jako by Bůh skrze nás žádal vás, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. 21 Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.
2 Timoteovi 2:4 Žádný, kdož rytěřuje, neplete se v obecné živnosti, aby se svému hejtmanu líbil.
Posláním křesťanů v tomto světě je šířit slávu Božího jména a zvěstovat lidem záchranu v Ježíši Kristu. Je správné se v rámci toho zapojovat do veřejného dění a ovlivňovat situaci v zemi, v níž žijí? Je to vůbec jejich věc?
Písmo jasně hovoří o tom, že od světa a hříchu křesťané mají být odděleni, nepatří do něj (1Pet 2:11). Na druhou stranu, mají hrát v něm Bohem ustanovenou roli, nemohou ho tedy jednoduše vytěsnit ze svého života (2Kor 5:20). Nelze také jednoduše oddělit fyzický svět a systém světa a společnost obecně.
Jak ve světě obstát a nezadat si s ním? A jak se naopak neoddělit od stvořeného světa a všeho kolem sebe do askeze? Jak rozlišit, v čem a jak se vůči lidem ve světě angažovat a v čem nikoli? Jak se do dění zapojit a do čeho už ne?
Základem správného rozhodování o tom, kdy, jak a proč se do dění kolem sebe zapojit, je pochopitelně to, co k tomuto říká Boží Slovo. Jednak obecně, jako základní učení, dále pak být vnímaví také k tomu, co přímo do konkrétní situace říká Bůh.
Celý stvořený fyzický svět včetně přírody je pádem člověka porušený a každý člověk včetně křesťanů je s touto porušeností denně v kontaktu. Není nic, co by porušeno nebylo, nemluvě o světě jako systému, který ve stvořeném fyzickém světě ovládá ďábel a jehož součástí jsou všichni neobrácení lidé.
Porušenost světa má tendenci se šířit a větvit. Nemůžeme se s ní nesetkat. To může přinést a přináší snahy křesťanů se od světa oddělit totálně. To je ale v rozporu s tím, že nás sem Bůh vyslal za určitým účelem, který nelze naplnit vně tohoto světa. (Nehledě na to, že skutečného oddělení stejně nelze docílit, protože porušený je veškerý stvořený svět, ať se v něm uchýlíme kamkoli.)
K tomu je nezbytné si především přesně a jasně uvědomovat, kdo jsme a proč tu jsme. Apoštol Pavel říká, že jsme na tomto světě cizinci a procházející (1Pet 2:11) a máme tu nějaký úkol. Jsme vyslanci cizí země, nepatříme sem. Pokud v tomhle máme jasný základ našeho života, pak porušenost věcí kolem pro nás není problémem, jsme-li ve shodě s Boží vůlí a smyslem našeho života je ji naplňovat. Jak se tedy mohou křesťané legitimně a korektně zapojit do problémů světa? Má být křesťan aktivní v politice a veřejném životě, nebo ne? Kde jsou hranice?
Apoštol Pavel k tématu pokládá výzvu: Netáhněte jha s nevěřícími (2Kor 6:14). To se týká manželství, ale i práce, podnikání apod. (Není to zákaz práce s nevěřícími, ale je třeba být obezřetný, abychom se vždy mohli z podobného pracovního vztahu bez problémů a bez následků vyvázat.)
V 2Tim 2:4 Pavel říká, že žádný voják se nemá plést do věcí veřejných (římský voják neměl volební právo). Tento princip a postoj platí na každého křesťana. Jsme cizinci procházející tímto světem. Reprezentujeme v něm Boží království. Jsme v první řadě jeho reprezentanti a také Boží vojsko. Tudíž není naše věc zasahovat a řešit fungování světa a společnosti kolem nás. Můžeme ovlivňovat chod věcí v náš prospěch, to je ale něco jiného, jak vidíme na příkladech z Písma.
Zámožný, schopný a bohabojný Abraham se na Boží pokyn bez váhání vydal ze svého bydliště – města Ur - a neřešil jeho další osud. Jeho odchod z Kanánu do Egypta měl pouze ekonomické a osobní důvody a neměl žádné ambice na ovlivňování tamní situace. Abraham byl Božím mužem a vždy Ho poslechl. Pokud ho Bůh v dané chvíli a situaci konkrétně nevedl, rozhodoval se prakticky, podle očekávaného dopadu na život jeho rodiny. Žádné veřejné angažmá na ovlivnění situace v místě, kde se zrovna nacházel, nevykonával a ani o tom neuvažoval.
I Abrahamův syn Izák přistupoval k těmto věcem podobně jako jeho otec. Když nastal opět v Kanánu hlad, Bůh mu přikázal, aby naopak neodcházel do Egypta, nýbrž k filištýnskému králi Abimelechovi (1M 26:2). Izák poslechl a Bůh se k této poslušnosti přiznal; Izákovi se tu ekonomicky velmi dobře dařilo. Opět se staral o sebe a svou rodinu, nikoli o věci veřejné v zemi, v níž byl hostem.
Izákův syn Jákob do dění zasáhl, a to velmi výrazně. Opět ale především s ohledem na sebe a prospěch svojí rodiny. Protože ho jeho tchán Lában vícekrát podvedl a bez obalu po dvacet let využíval, Jákob se tomuto kořistnickému Lábanovu přístupu velmi efektivně začal bránit. Tak, že za Boží asistence zcela korektně a legitimně získal Lábanův majetek, který ovšem sám pomáhal vytvářet. Jákob se zachoval jako svobodný a požehnaný člověk. Systém tím nezměnil ani nevylepšil, ale zcela legitimně se za Boží asistence bránil.
Josef se naopak v politice a veřejném životě angažoval velmi aktivně. Nejprve byl správcem egyptské věznice, následně správcem celé země. Přitom shromáždil veškerý majetek Egypťanů do faraonova vlastnictví a tím je zbavil ekonomické a tím pádem i faktické vlády nad svými životy. To je na první pohled velmi kontroverzní, dokud se nepodíváme na Josefův motiv pro jeho jednání. Věděl, že jeho rolí je připravit v Egyptě záchranu pro svoji rodinu, pro svůj národ. Tedy i Josefovo veřejné angažmá mělo stejný cíl – prospěch vlastní rodiny, potažmo Božího lidu.
Angažmá Izraelců v zajetí v Babyloně se blíží situaci, ve které se nacházíme i my dnes. Zde čteme, že přispět k dobrému babylonského režimu bylo dobré i pro Boží lid. Zobecnění ale není na místě. V Babyloně se jednalo o Boží řešení dané situace, které nemá univerzální platnost. V jiné situaci v jiné době ve zdánlivě podobném uspořádání věcí je Boží řešení jiné.
Naše poslání je jasné – zvěstovat evangelium. Abychom to mohli svobodně dělat, Bůh nás k tomu vybavuje požehnáním a moudrostí v tom, co a jak máme dělat. Naší povinností je starat se o Boží věci a o svoji rodinu, ne pečovat o věci světa. A také nenechávat vlastní život v rukách někoho jiného, ale mít ho pevně ve vlastních rukách.
Pokud jsme zakořeněni v Bohu a jasně si uvědomujeme, že jsme ve světě (a to i v zemi, ve které žijeme) cizinci, příchozí, budeme vždy mít včas jasno v tom, zda to, co a jak děláme (nebo naopak neděláme), je korektní a v Božích očích správné, a co nikoli. Odpovědi na případné nejasnosti pak přijdou z našeho srdce, nemusíme mít manuál na všechny možné situace.
Ať vezmeme jakýkoli pozitivní příklad veřejné angažovanosti Božích mužů a žen, vždy vidíme jasný sjednocující prvek, a to věrnost a poslušnost Bohu a sledování zájmů Božího lidu. Když toto pomineme, bude naše aktivita ve světě a vůči světu střelbou mimo terč a nejspíš i bumerangem, jímž nakonec můžeme trefit i sebe sama.
