Židům 10:22 Přistupmež s pravým srdcem, v plné jistotě víry, očištěná majíce srdce od svědomí zlého,
1 Timoteovi 1:5 Ješto konec přikázání jest láska z srdce čistého a z svědomí dobrého a z víry neošemetné.
Římanům 2:6-15 Kterýž odplatí jednomu každému podle skutků jeho, 7 Těm zajisté, kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají, životem věčným, 8 Těm pak, kteříž jsou svárliví a pravdě nepovolují, ale povolují nepravosti, prchlivostí a hněvem, 9 Trápením a úzkostí, a to každé duši člověka činícího zlé, i Žida předně, a též i Řeka. … 12 Kteřížkoli zajisté bez Zákona hřešili, bez Zákona i zahynou; a kteřížkoli pod Zákonem byvše hřešili, skrze Zákon odsouzeni budou,13 (Nebo ne ti, jenž slyší Zákon, spravedlivi jsou před Bohem, ale činitelé Zákona spravedlivi budou. 14 Nebo když pohané Zákona nemajíce, od přirození činí to, což přikazuje Zákon, takoví Zákona nemajíce, sami sobě zákonem jsou, 15 Kteřížto ukazují dílo Zákona napsané na srdcích svých, když jim to osvědčuje svědomí jejich i myšlení, kteráž se vespolek obviňují, anebo také vymlouvají.)
Svědomí je nezastupitelný prvek v životě člověka. Ukazuje na to, co je dobré co zlé. Samo o sobě je však relativní, protože svědomí je „tvárné“, přizpůsobivé. Jedině spolupůsobení svědomí a Božího Slova přináší oprávněné očekávání, že můžeme bez obav předstoupit před Boha.
Svědomí je vrozená schopnost člověka rozlišovat mezi dobrým a zlým, mezi správným a nesprávným. Čisté svědomí je důležitým předpokladem a součástí dobrého života s Bohem. Vidíme to třeba v Žid 10:22. I v prvním listu Timoteovi vidíme, jak důležité je dobré svědomí. Pavel tu dokonce říká, že je naplněním přikázání (1Tim 1:5).
Z desáté kapitoly epištoly Židům vyplývá, že svědomí je spojeno se srdcem člověka, není dáno rozumem. Svědomí reaguje na jednání - naše vlastní, ne na cizí. Svědomí je v nás, není to Boží hlas. Každý člověk – věřící i nevěřící - má schopnost rozeznávat mezi dobrým a zlým, ale ne každý člověk má toto rozeznání stejné.
Jakou roli má svědomí vůči Bohu? Co znamená mít čisté, dobré svědomí? Je základním poznávacím znakem dobrého stavu člověka to, že nemá výčitky svědomí?
Mezi dobrým svědomím a dobrým životem s Bohem by neměl být rozpor. Dobrý život s Bohem automaticky znamená čisté svědomí (pakli nás právě Duch Svatý neusvědčuje z hříchu – to by pak svědomí mělo patřičně zareagovat). Nelze z toho ale vyvodit opačný závěr, že mít dobré svědomí zakládá na to, že člověk obstojí před Bohem. To, že člověk nemá výčitky svědomí, vůbec nemusí znamenat, že je v pořádku - právě proto, že měřítko toho, co je dobré a zlé, nemají všichni lidé stejné.
Zvláštní situace nastává u dětí odmala vyrůstajících v dobrých křesťanských rodinách. Dítě, které odmala věří v Boha a Ježíše Krista, jiná možnost pro něj nepřipadá v úvahu a nic špatného nedělá, má obvykle celkem pochopitelný pocit, že nemá z čeho činit pokání, jelikož žije díky rodičům dobře a má svědomí čisté. Má to ale háček – bez pokání a odpuštění není obrácení. A také, všechny výše vypsané dobré věci jsou (mají být) součástí života s Bohem, ale nejsou totéž co život s Bohem.
Děti by měly vidět a vnímat to, že takto žít je dobré, ale měly by také vnímat to, že rodiče mají ještě něco navíc, něco, co ony samy nemají. Tedy to, že rodiče mají skutečný vztah s Bohem a i v nich, dětech, by postupně měla vyvstat potřeba mít ho také. Je totiž něco jiného mít čisté svědomí podle vlastních měřítek dobrého a zlého a něco jiného je být s Bohem smířený. Skutečně čisté svědomí je jedině to, které je v souladu s Božím Slovem.
Cílem ale nesmí být „čisté svědomí“ samo o sobě, ale to, abychom před Bohem obstáli. Bůh nás nebude soudit podle našeho svědomí, ale podle svého slova. Jediné, co bude před Bohem rozhodovat, bude to, jestli jsme v životě jednali dobře nebo zle. Mylný výklad Řím 2:14 je, že člověk bude souzen podle svého svědomí. Pavel tady ale jasně říká, že Bůh bude soudit podle evangelia, podle svého slova, podle Božích měřítek.
Co je dobré a zlé, se člověk dozví z Božího Slova. Kromě toho je tu Duch Svatý a ten nás usvědčuje ze zlého (nebo utvrzuje v dobrém). Svědomí však zůstává velmi důležitým nástrojem či „orgánem“ v životě křesťana a právě ono ukazuje, na kolik je mu vlastní to, co je v Božích očích dobré a nepřijatelné to, co je v Božích očích zlé. Svědomí je tak důležitým elementem naší proměny.
