Jakub 1:6 Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. 7 Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána…
Jakubův 1:5 Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá; i budeť jemu dána.
Jakubův 1:4 Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku.
Jakubův 1:18 On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho.
Jakubův 5:7-10 A protož trpěliví buďte, bratří, až do příchodu Páně. Aj, oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť. 8 Buďtež i vy trpěliví a potvrzujte srdcí vašich; neboť se přibližuje příští Páně. 9 Nevzdychejtež k Bohu jedni proti druhým, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Aj, Soudce již přede dveřmi stojí. 10 Ku příkladu snášení protivenství a dlouhočekání, bratří moji, vezměte proroky, kteříž mluvívali ve jménu Páně.
Matouš 16:1-3 I přistoupili k němu farizeové a saduceové, a pokoušejíce, prosili ho, aby jim znamení s nebe ukázal. 2 On pak odpovídaje, řekl jim: Když bývá večer, říkáte: Jasno bude, nebo se červená nebe. 3 A ráno: Dnes bude nečas, nebo se červená zasmušilé nebe. Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsouditi umíte, znamení pak časů nemůžete souditi?
Skutky apoštolské 11:1-20 Uslyšeli pak apoštolé a bratří, kteříž byli v Judstvu, že by i pohané přijali slovo Boží. 2 A když přišel Petr do Jeruzaléma, domlouvali se naň ti, kteříž byli z obřezaných.
Římanům 4:18-20 Kterýžto Abraham v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů, podle toho povědění: Takť bude símě tvé, jakožto hvězdy nebeské a jako písek mořský. 19 A nezemdlev u víře, nepatřil na své tělo již umrtvené, ješto téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry také již umrtvený. 20 Ale o zaslíbení Božím nepochyboval z nedověry, nýbrž posilnil se věrou, dav chválu Bohu
Římanům 14:23 Ale kdož pak rozpakuje se, kdyby jedl, odsouzen jest, nebo ne z víry jí. A cožkoli není z víry, hřích jest.
Jakubův 4:8 Přibližte se k Bohu, a přiblížíť se k vám. Umejte ruce, hříšníci, a očisťte srdce vy, jenž jste dvojité mysli.
Žalmy 12:3 Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.
1Timoteovi 3:8 Takž podobně jáhnové musejí býti poctiví, ne dvojího jazyku, ne mnoho vína pijící, ne žádostiví mrzkého zisku.
Matouš 12:25 Ježíš pak znaje myšlení jejich, dí jim: Každé království rozdělené samo v sobě zpustne, a každé město neb dům proti sobě rozdělený nestane.
Moudrost je pro správný život nezbytná a Bůh ji svým dětem ochotně rozdílí. Platí to ale jen pro křesťany, kteří mají pevné srdce. Rozdvojení, nestálí lidé s ní počítat nemohou.
Častý výklad Jak 1:6-7 je takový, že člověk, který se nemodlí ve víře, že dostane to, zač se modlí, to skutečně od Boha nedostane.
Ve skutečnosti je tento text o něčem jiném. K pochopení o čem je nejprve třeba se zamyslet nad tím, co chtěl Jakub říci celým svým dopisem.
Jakubovi jde o něco mnohem podstatnějšího než o obecný recept na to, jak dosáhnout svého při modlitbě za konkrétní jednotlivou věc. Jde mu o to, aby adresáti jeho dopisu, křesťané, dosáhli dokonalého správného jednání v celém svém životě.
Proto veršům 6-7, jež se bez kontextu vykládají nesprávně, předchází Jakubova zpráva a doporučení o tom, kdo a za jakých podmínek může této dokonalosti dosáhnout.
Cesta je s ohledem na Boží Slovo a Boží způsob myšlení a jednání samozřejmá, ale ne jednoduchá. Vyžaduje cvičení, zdokonalování. To se děje skrze víru a trpělivost (Jak 1:4, Jak 5:7-10). Proto Jakub mluví o zkouškách (jak ve smyslu vyzkoušení, tak ve smyslu pokušení).
Bůh vystavuje naši víru zkušebním událostem a skrze tyto zkoušky se naše víra (měla by!) osvědčuje a roste. To vyžaduje (a zároveň) posiluje trpělivost a vytrvalost. Vytrvalost vede k tomu, že to, co máme udělat, to také skutečně děláme a doděláme. Dobré úmysly, které skončí na půli cesty, nestačí. Skutečně hodnotné cíle se dosahují dlouhodobým úsilím, bez váhání, bez přelétavosti.
K tomu všemu je zapotřebí také moudrost. Moudrost obnáší vědění, schopnost správně se rozhodovat, dovednost dělat věci dobře, efektivně. Dělat to, co je zapotřebí a tak, jak a kdy je to zapotřebí. Tedy zjednodušeně řečeno vědět, jak žít.
Jakub dodává, že jestliže se někomu potřebné moudrosti nedostává, nechť o ni Boha žádá. To není špatně – na nejednu věc zkrátka sami od sebe nestačíme. Neumíme se správně rozhodnout, protože nevidíme za horizont té které konkrétní situace, události, potřeby. Bůh ale ano, a s moudrostí od Něho obdržené stojí naše rozhodování na jiné bázi.
A tu se dostáváme k velmi podstatné části Jakubova sdělení - k varování, že určitý druh lidí nemá šanci moudrost od Pána získat. A tedy k tomu, abychom my mezi ně nepatřili.
Pochybnost naznačená v šestém a sedmém verši se však netýká toho, zda moudrost získáme nebo ne – Bůh ji totiž dává ochotně a bez váhání (Jak 1:5). Má to hlubší rozměr, který míří k samé podstatě našeho života. Ten, kdo pochybuje, se totiž podle Jakuba podobá mořským vlnám, které se ženou sem a tam a těžko u nich stanovit směr, kterým se vlastně ubírají. O člověku, který je stejně jako mořské vlny nestálý a roztříštěný, se tu mluví jako o muži dvojí mysli, a to dokonce v úplně všech jeho cestách.
Jeho problém není v tom, že by pochyboval o přijetí moudrosti či o něčem, co ne plně chápe. Jeho problémem je dvojí mysl - rozdvojená, roztříštěná duše. A to ve všem, v rozumové i citové oblasti. Právě o takovém člověku Jakub říká, ať si nemyslí, že by moudrost dostal.
Slovo pochybnost či pochybovat, které zde Jakub užívá, má více významů. Užívá ho například Ježíš, když ho pokoušeli farizeové (Mat. 6:1-3). A to ve smyslu rozsoudit, rozpoznat. Další význam je rozhodnout se, neváhat. Nebo domlouvat se proti někomu (Sk 11:1). Být rozhodný v nepochybování jako Abraham (Řím 4:18), a naopak být nerozhodný, nedokázat se rozhodnout v Řím 14:23.
Meritem Jakubova listu je tedy dosažení dokonalosti v jednání a výzva k tomu, že pokud si v něčem nevíme rady, nechť Boha prosíme o moudrost. Tu ale nemůže dostat člověk, který je rozpolcený, neustavičný.
Každý člověk zažívá během života řadu situací, kdy neví, jak se zachovat, co je správné. K tomu potřebuje moudrost. To je v pořádku. V pořádku ale není, když člověk vlastně neví, jestli se v životě vůbec nachází na správné lodi; jeho pochybnosti napadají úplné základy jeho života. Vlastně vůbec neví, co pořádně chce. U nestálého člověka nemá smysl mluvit o tom, jak něčeho dosáhnout, protože nemůže trpělivě jít za svým cílem. Nestálost a vytrvalost se vylučují.
Základem tedy je, aby člověk nebyl dvojí mysli, dvojí duše.
Podívejme se dál do Jakubovy epištoly. V osmém verši čtvrté kapitoly říká: Ti, kdo mají dvojí duši, musí očistit své srdce (Jak 4:8). Hlavní problém tedy není v duši, ale v jádru osobnosti – v srdci. Člověk by se měl dobře znát – nejlíp sám sebe má znát člověk sám. Vliv působení světa však člověka a jeho srdce poškozuje, v některých případech natolik, že je až zbaven rozhodování o vlastním směřování.
Roztříštěná mysl, roztříštěný, rozdvojený člověk pochází tedy z nečistého srdce. Je jistý rozdíl mezi jednotlivými hříchy a nečistým srdcem člověka. Dvojité, tedy nečisté srdce „vynáší divné řeči“ (Žalm 12:3). Můžeme říci i dvojaké řeči.
Jsi stálý? Je stálá tvoje touha žít s Bohem v obecenství podle Jeho pravidel, podle Jeho cílů? Nevkrádá se ti do srdce snaha či touha zalíbit se někomu jinému, naplnit jiné cíle, než ty Boží?
Odpovědi na tyto otázky jsou velmi důležité pro další život. Z nečistého srdce vycházejí nečisté věci. Člověk s nečistým srdcem proklamuje cíl tak, jak se mu to právě hodí – něco jiného říká v rodině, něco jiného v církvi a ještě něco jiného v práci. To je nekorektní a nečisté. Nejde ale jen o to být konzistentní navenek a říkat vždy to, co je správné – musí to být i v srdci, jinak se jedná o pokrytectví. To, co chci, by se mělo krýt s tím, co bych měl chtít podle Boží vůle, podle Božích zásad.
V požadavcích pro jáhny, které apoštol Pavel udává v dopise Timoteovi, vidíme zajímavou souvislost – totiž tu, že rozpolcenost přináší podobně jako opíjení (a neuměřené užívání čehokoli – alkoholismem počínaje a nutkavým nakupováním konče) ztrátu sebekontroly, což Pavel uvádí stejně jako dvojakost mezi diskvalifikujícími faktory pro duchovní službu v církvi (1Tim 3:8).
Každé království, pokud je rozděleno, padne (Mat 12:25). Stejně tak i člověk, který je rozdvojen, směřuje k pádu. Musíme říkat to a jednat podle toho, co je pravda, nikoli podle toho, co přináší momentální zisk, jak se to nejvíc v dané chvíli „hodí“.
Jakubův list míří tedy mnohem hlouběji, než kam sahají povrchní výklady o prosbě bez pochybování. Cílí k tomu, abychom žili dokonale – aby naše srdce a naše skutky a mluvení byly v dokonalém souladu. Bůh nám pak k dosažení dokonalých výsledků ochotně přidá moudrost. Nejpodstatnější je, jestli tvé srdce je stálé, jestli Boží cíle, Boží představy, Boží plány jsou tím, s čím jsi doopravdy ztotožněný, nebo jestli si nemůžeš pořádně vybrat, co bys chtěl raději – žít s Bohem nebo se světem.
