Židům 3:12 Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé a nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého.
Židům 3:14 Účastníci zajisté Krista učiněni jsme, jestliže však ten počátek podstaty až do konce pevný zachováme. 15Protož dokudž se říká: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho, nezatvrzujte srdcí svých, jako při onom popuzení. 16Nebo někteří slyševše, popouzeli ho, ale ne všickni, kteříž vyšli z Egypta skrze Mojžíše. 17Na které se pak hněval čtyřidceti let? Zdali ne na ty, kteříž hřešili, jejichž těla padla na poušti? 18A kterým zapřisáhl, že nevejdou do odpočinutí jeho? Však těm, kteříž byli neposlušní. 19A vidíme, žeť nemohli vjíti pro nevěru.
K dobrému životu s Bohem patří, že je před Ním člověk zcela otevřený a poslouchá Jej, a pokud zhřeší, uzná svoji vinu bez jakékoli snahy ji maskovat či se tvářit, že se nic nevhodného neudálo.
Když člověk zhřeší, je vinen. S vinou pochopitelně přicházejí pocit viny a výčitky svědomí, které se na člověku projeví tak, že „jsou vidět“, že si jich mohou povšimnout i ostatní lidé. Snaha usvědčení z viny od Ducha svatého a svědomí potlačit (např. proto, aby si druzí ničeho nevšimli), je spolehlivou cestou do záhuby. Usvědčení Ducha svatého je pro nás totiž životně důležité, a když se někdo např. v zájmu toho, aby neztratil renomé, naučí ho překonat a nevnímat, tak již posléze provinění ani nepozná, už mu to pak „nepřijde“. Je tedy potřeba se starat o to, aby u nás k takovému znecitlivění vůči Božímu napomínání nikdy nedošlo, jakkoli je pocit viny nepříjemný.
Někteří lidé právě z tohoto důvodu záměrně s Bohem nežijí „naplno“, dopředu totiž počítají s tím, že zhřeší, což by na nich potom tím pádem bylo ještě více vidět. Svůj reálný stav tedy maskují buď tím, že jsou stále stejně neteční, anebo tím, že jsou stále stejně veselí.
Člověk se nemá snažit něco takto zakrývat nejen po provinění. Obecně platí, že zvláště před Bohem je správné být vždy naprosto otevřený, upřímný, ochotný říci Mu cokoliv, dokonce i své zlé touhy (ne snad proto, že by s nimi Bůh souhlasil a toleroval je, ale přiznat se k nim Bohu). Je zlé a nebezpečné, když si věřící chce od Boha držet odstup (Žd 3:12).
Pokud člověk vůči Bohu zatvrdí své srdce, ať už by šlo o usvědčení z hříchu nebo jakékoli Boží vedení, ztrácí jistotu (ve spasení atd.), kterou na začátku života s Bohem měl (Žd 3:14-19). Pokud naopak Boha poslouchá, jeho počáteční víra se posiluje a takový člověk roste. Růst ve známosti Boha přitom není možný bez Jeho pomoci a vysvětlování. K tomu je kromě již zmíněné poslušnosti nezbytné mít s Ním vztah, přistupovat k Němu se zájmem a být vůči Němu otevřený. Potom je život s Bohem vlastně velice jednoduchý, protože se člověk každým dalším krokem k Němu přibližuje, více Jej poznává a čím dál tím zřetelněji a konkrétněji vidí, co po něm Bůh chce.
