Mat 15:21 A vyšed odtud Ježíš, bral se do krajin Tyrských a Sidonských. 22 A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala, řkuci jemu: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství. 23 On pak neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci jeho, prosili ho, řkouce: Odbuď ji, neboť volá za námi. 24 On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského. 25 Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi. 26 On pak odpověděv, řekl: Není slušné vzíti chléb dětem a vrci štěňatům. 27 A ona řekla: Takť jest, Pane. A však štěňátka jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich. 28 Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu.
Mat 4:18 A chodě Ježíš podlé moře Galilejského, uzřel dva bratry, Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje bratra jeho, ani pouštějí sít do moře, (nebo byli rybáři). 19 I dí jim: Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí. 20 A oni hned opustivše síti, šli za ním.
Jak dlouhá doba je potřeba k tomu, aby se člověk rozhodl k celému následování a poslouchání Boha? Kdy je vhodné a potřebné poslechnout i bez znalosti všech detailů a kdy by takové rozhodnutí bez zevrubného prozkoumání situace bylo bláznivé?
V evangeliu Matouše (Mt 15:21-28) čteme o tom, že Ježíš šel velkou vzdálenost do krajin Týru a Sidonu proto, aby pomohl jedné jediné ženě s nemocnou dcerou. Učedníci putovali s Ježíšem přibližně 150 kilometrů tam a zase zpět, aniž by věděli, o co se jedná a jaký je přesný cíl cesty. Takovýchto příběhů nacházíme v Bibli více. Nabízí se otázka: jak je možné, že učedníci tak samozřejmě Ježíše poslouchali, ačkoli mnohdy neznali všechny podrobnosti? Máme i my dnes tímto způsobem jednat? A máme takto jednat vždy? Čím to je, že křesťané prožívají řadu let (či celý život) strach z toho, co po nich Bůh chce, odkládají rozhodnutí a jejich život není skutečně vydán Bohu?
Z popisu Ježíšova povolání učedníků (Mt 4:18-20) vidíme, že se rozhodli k doživotnímu poslušnému následování Pána během velmi krátké doby. Jejich přístup a životní styl se již nikdy nezměnily! K tomuto rozhodnutí nepotřebovali dlouhé roky. Křesťané, kteří jsou v ohledu poslušnosti a vydanosti polovičatí, rozdvojení a vlažní, takovými zůstanou trvale, pokud neučiní pokání. V této záležitosti se nelze posouvat po malých krocích, dělat postupně změny a doufat ve velký efekt. Je potřeba se rozhodnout ihned a zjednat nápravu skutečným pokáním.
Jistě je na místě zmínit, že učedníci se s Ježíšem nesetkali poprvé, když je u Galilejského jezera povolal, ale měli již předchozí zkušenosti – když je však Ježíš oslovil, opustili okamžitě i svou dobře zavedenou firmu, aby Jej mohli následovat. Řada křesťanů se snaží jejich přístup kopírovat – všeho zanechají (školy, práce, zanedbají rodinu), jejich život ztroskotá a oni pak žijí v nekončících výčitkách vůči Bohu. Šimon Petr, Ondřej, Jakub a Jan však dobře věděli, co dělají! Již nějakou dobu před povoláním patřili do okruhu učedníků Jana Křtitele. Právě on jim následně ukázal na Mesiáše. Oni si i osobně zjistili, kým Ježíš skutečně je (srov. J 1:35-41). Jakmile Jej poznali, rozhodli se Ho následovat a toto rozhodnutí již nikdy nezměnili. Když jim pak Ježíš v různých situacích nepovažoval za nutné některé kroky vysvětlovat, poslouchali Jej bez pochybností.
Kde je ale hranice mezi tím, že se rozhodujeme na základě zevrubné známosti dané situace a mezi tím, kdy prostě poslechneme, aniž bychom dopředu znali všechny podrobnosti? Odpověď nacházíme v tom, kdo k nám hovoří. Jak jej známe. Pokud je to Bůh a víme, že je dobrý, tak Jej budeme poslouchat. Pochopitelně postupem času Boha více poznáváme, děláme méně chyb, měníme se a rosteme – avšak naše rozhodnutí k doživotnímu následování by mělo být hotové a pevné velmi záhy po poznání Boha.
Samozřejmě se vždy budeme dostávat do situací, kdy nebudeme mít konkrétní ujištění od Pána, jak jednat. V takovém případě je potřebné a dobré se důkladně rozmyslet, namáhat a následně se rozhodnout. Platí ovšem i to, že známe Boha, vidíme, když On jedná, a pak nepotřebujeme k rozhodnutí znát všechny detaily – prostě Jej poslušně a s důvěrou následujeme.
Kdo ve svém životě ustrnul na určité úrovni a vidí, že jeho naděje v postupné zlepšování, jsou liché, musí přijít s pokáním k Bohu. Takový člověk pak jistě uvidí další kroky, jež je třeba podniknout a které prokáží opravdovost jeho rozhodnutí. Změna pak přijde rychle, jeho život již nebude stagnovat v marných vyhlídkách pomalého polepšování se. Mnohdy je nezbytným prvním krokem to, že člověk přestane Bohu vyčítat a nedůvěřovat a začne Mu prostě věřit jako Bohu, Vykupiteli a Stvořiteli.
