Matouš 13:3 I mluvil jim mnoho v podobenstvích, řka: Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval. 4 A když on rozsíval, některá seménka padla podle cesty, a přiletěli ptáci, i szobali je. 5 Jiná pak padla na místa skalnatá, kdežto neměla mnoho země; a rychle vzešla, protože neměla hlubokosti země. 6 Ale když slunce vzešlo, uvadla, a že neměla kořene, uschla. 7 Jiná pak padla v trní; i vzrostlo trní, a udusilo je. 8 A jiná padla v zemi dobrou; i vydalo užitek, některé stý, jiné šedesátý a jiné třidcátý. … 18 Vy tedy slyšte podobenství rozsevače. 19 Každý, kdož slyší slovo království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, což jest vsáto v srdce jeho. To jest ten, kterýž podle cesty vsát jest. 20 Ale v skalnatou zemi vsátý, ten jest, kterýž slyší slovo, a hned je s radostí přijímá. 21 Než nemá v sobě kořene, ale jest časný, a když přichází soužení nebo protivenství pro slovo, hned se horší. 22 Ale mezi trní vsátý, ten jest, kterýž slyší slovo Boží, ale pečování tohoto světa a oklamání zboží udušuje slovo, i bývá učiněno bez užitku. 23 V dobrou pak zemi vsátý, ten jest, kterýž slyší slovo a rozumí, i ovoce nese a vydává, některé zajisté stý, a jiné šedesátý, jiné pak třidcátý.
Kdo nerozumí Božímu slovu, přivádí ho vniveč. Jeho nerozumění není dáno objektivními okolnostmi, ale tím, že slovo ke svému životu ve skutečnosti nepotřebuje. Je jen jeho vina, když slovu nerozumí.
Podobenství o rozsévači postihuje všechny typy posluchačů Božího slova.
První typ (Mt 13:4, 19), v jehož případě je slovo zmařeno, protože posluchač mu nerozumí, ponechme na později (viz níže).
Druhý typ (Mt 13:5–6, 20-21) představuje povrchního člověka. Toho, který se snadno nadchne, ale při prvním protivenství uvadá. On sám je tou mělkou skalnatou půdou, v níž semeno nemůže vyzrát a přinést užitek. Jeho charakter způsobí, že slovo a užitek v něm obsažený přijde vniveč. Je to tedy jeho vina, nemůže se (je-li dospělý) vymlouvat na okolnosti. Svět navíc pro zničení účinku semene (slova) nemusí vyvinout žádné velké úsilí, člověk si na to v tomto případě stačí sám.
U třetího typu posluchače (Mt 13:7, 22) svět určité úsilí, aby slovo v něm zmarnil, vyvinout musí. Nicméně je to opět tento posluchač, tento člověk, který světské věci, touhy, myšlení, jež slovo ničí, pouští do srdce. V něm pak zaujímají natolik přední místo, že Boží slovo zadusí.
Jediný správný a užitečný způsob, jak Boží slovo poslouchat, reprezentuje čtvrtý typ posluchače, v němž slovo působí do hloubky a proměňuje ho. Jedině on bude v cíli tou nevěstou, o níž Ježíš mluví. Ostatní tři typy posluchačů vypadnou ze hry.
Vraťme se k prvnímu typu posluchače Božího slova (Mt 13:4, 19). Uveďme na pravou míru výklady, v nichž je tento typ posluchače omlouván – vždyť přece nerozumí, není tedy na vině.
Ježíš říká, že je to člověk, který slyší slovo, ale nerozumí mu. A proto mu ho ďábel může ukrást a slovo skončí bez užitku, je zmařeno.
Řeč není zcela jistě o člověku, který nerozumí proto, že nezná jazyk, v němž je slovo kázáno, nebo v jakém má k dispozici Písmo. Jednak je Písmo přeloženo do takřka všech jazyků, jednak Ježíš podobenství o rozsévači v Mt 13 říkal lidem, kteří tam za ním přišli. Ti mu bezpochyby rozuměli bez jakýchkoli potíží, neboť hovořil jejich jazykem. A přesto se právě mezi nimi vyskytovaly všechny čtyři typy posluchačů.
Nejedná se ani o neporozumění slovu proto, že je příliš složité. To se může týkat malých dětí, které skutečně nejsou schopny mnoha pojmům a ani plnému Božímu slovu rozumět. Ježíš ale v Mt 13 mluví k dospělým lidem a to k takovým, u nichž předpokládá všechny schopnosti k tomu, aby slyšet i rozumět mohli. Navíc se nejednalo o nahodilou skupinu, nýbrž o Písem znalý Boží lid, o Židy, kteří sem přišli proto, aby Ježíše slyšeli (a museli pro to vyvinout určité úsilí).
Proč tedy člověk slovu nerozumí? Ne proto, že nerozumí jazyku ani ne proto, že učení je příliš složité. Je to proto, že mu na něm ve skutečnosti nezáleží, není pro něj důležité, nepotřebuje ho, nezajímá ho – ať už se navenek tváří jakkoli.
A nejen to, takový člověk neporozumění dokonce vyhledává - aby se jím mohl omlouvat, aby podle slova nemusel jednat, činit pokání, proměňovat se. Vytvoří si vůči slovu imunitu a je vlastně spokojený. A mylně se domnívá, že Bůh na to přistoupí. První typ posluchače Božího slova z Ježíšova podobenství o rozsévači je tedy za své nerozumění plně odpovědný a nese za něj také vinu.
Člověk, který marní účinek Božího slova, nemůže přinášet užitek. Vyhýbat se pochopení a očekávat od toho prospěch je (i z tohoto důvodu) nepřijatelné. Navíc je takový postoj a jednání živnou půdou pro „ptactvo světa“ (Mt 13:4, 19) – takový člověk tak vlastně spolupracuje na prospěchu a posílení toho zlého a sám se ocitá v marnosti a prázdnotě.
Aby člověk něčemu porozuměl, musí vynaložit námahu. A to udělá jedině v případě, že věří tomu, že ji vynaloží smysluplně. Musí to být ale skutečné, ne jen naoko. I to lidé někdy dělají, byť je to jen šalba a skutečnost se stejně dřív nebo později ukáže.
Pokud máme o něčem pochyby, hledejme v Božím slově. Kdo usiluje porozumět, tomu Bůh porozumění dá.
