Pokání

Jaké jsou aspekty pokání? Co pokání obnáší? Co je a co není pokání?

V Isaiáši 58:1-7 se píše o půstu a o požadavcích, které Bůh na půst má. Proč se zde Izraelci postili? Za prvé, protože „se to mělo“. Za druhé, aby dostali to, co chtěli. Za třetí, aby ostatním dali svým postem najevo, jak uznávají svou nedokonalost. Stejně tak si můžeme položit otázku, proč lidé činí pokání, u kterého se však v důsledku ukáže, že za nic nestojí. – Opět, protože se to má nebo proto, že se na jejich hřích veřejně přišlo, a tudíž by mohl přijít nějaký trest.

Z těchto povrchních motivů vyvěrá i následující průběh: Lidé chodí týdny ztrápení, dávají se na odiv druhým a myslí si, že jejich trápení se je jakási zásluha. Takové divadlo pro druhé však s pokáním nemá nic společného, už jen proto, že je celé neskutečně sobecké. Do důsledku jde pouze o to se vyzpovídat, ulevit svému svědomí, a ne se změnit – a ostatní se na to musí dívat.

U skutečného pokání však člověk vypadá už druhý den jinak. Ukázkovým příkladem nám může být Zacheus (Lk 19:1-9). Kdy nejpozději učinil pokání? – Nejpozději, když slezl z fíkovníku. V tu chvíli to byla vyřízená věc, což prozrazuje jeho reakce na Ježíšova slova: „I sestoupil rychle, a přijal jej radostně.“ (Lk 19:6) i jeho další počínání, kdy přislíbil nejen čtyřnásobně vrátit, co ukradl, ale navíc polovinu majetku darovat chudým. Neříká „těm, které jsem okradl a kteří se přihlásí“, ale všem, tzn. i těm, kteří si toho ani nevšimli. Opravdové pokání se nečiní pouze z věcí, na které už beztak druzí přišli.

Pro úplnost pokání je někdy třeba to někomu druhému sdělit. Vyznání však nemůže proběhnout namísto změny. Pokání znamená, že hříšné jednání již skončilo a buď už nastala, nebo právě probíhá velkorysá náprava. Na to není potřeba velkého obecenstva – a druzí nepotřebují poslouchat, že člověk ještě hřeší, ale že přestal. Vhodný postup vypadá tak, že člověk přijde s tím, že pokání učinil, již je vidět změna a pak řekne, co udělal.

Písmo také mluví o tom, že své hříchy máme vyznávat Bohu. Velmi mylným vyvozením je, že Bůh má právě z tohoto radost. Nikoli, Bůh má radost z toho, že člověk skončil s hříšným jednáním, což by i vyznání mělo obsahovat. Jasným výsledkem je pokoj, odpuštění a radost.

Další překážkou opravdového pokání je uznání a náprava jednotlivostí, když je problémem celková zkaženost. Pokání z jednotlivostí lze činit, pokud je člověk celkově v pořádku – a problém je skutečně jen s jednotlivostí. Pokud se však jedná o celkovou zkaženost, která se projeví v té či oné jednotlivosti, pak „pokání“ v jednotlivostech nic moc nevyřeší. Bohu jde především o celkovou nápravu, a tak člověk musí hledat, najít a odstranit příčinu hlavní.

Žd 12:16-17 se zmiňuje o tom, že Ezau nenašel místo k pokání. Jak je to možné? Co to znamená? – Pro lepší pochopení bychom mohli tento biblický výrok přeformulovat takto: uniklo mu, v čem potřebné pokání spočívalo. Ezau prodal své prvorozenství Jákobovi. Obchod byl uzavřen. O prvorozenství přišel. Měl vyznat, že znevážil Boží požehnání a akceptovat, že pro vlastní neúctu o prvorozenství trvale přišel. Pokání zde nutně zahrnovalo přijetí situace takové, jaká byla. Ne vše, co člověk napáchá, totiž lze vrátit či odčinit. Ezau se však se ztrátou prvorozenství nebyl ochoten smířit, proto „nenašel místo k pokání“.

Do situace s Ezauem Bůh nijak nevstupoval, nepřišel žádný nadpřirozený trest. V případě Davida, Betsabé a jejich dítěte byl průběh odlišný. Bůh jasně řekl, že dítě zemře a David se mohl snažit toto Boží rozhodnutí zvrátit. Jakmile ale dítě zemřelo, musel David tuto situaci přijmout jako součást svého pokání, jak se ostatně i stalo (viz 2Sam 12:15-20).

Jaký je účel vyznávání hříchu, o kterém mluví Jk 5:16? Nejde o sdílení se proto, aby někomu bylo lépe (aby „ulevil svému svědomí“). Účelem je, aby v obecenství nebyl žádný podvod, pokrytectví, ale pravdivost a upřímnost. Jednoduše některé věci člověk musí vyznat, aby mezi dvěma lidmi nebyla lež, nepravda nebo jakákoli nejasnost. Do důsledku by se člověk měl omluvit nejen za to, že něco udělal, ale i za to, že to druhému musí říct, neb to není ani příjemné poslouchat a toto vyznání není ani záslužnou činností.

V Písmu je řeč o radosti z toho, když někdo učiní pokání (např. Lk 15:3-7). Jde o radost nad člověkem, který učinil pokání, došlo k nápravě, nikoli nad tím, kdo „činí pokání“ už rok, ani nad tím, kdo ustavičně hřeší a (klidně pravidelně) přichází s rádoby pokáním.

Další velmi důležitá stránka pokání je radikálnost. Opět připomeňme příklad Zachea. Celé jeho pokání proběhlo rychle a radikálně. Během 15 minut rozdal více než polovinu svého majetku. Na usvědčení z hříchu reagoval jasně a radikálně. Nepřemýšlel několik týdnů, jestli se mu chce, či nikoli. Pokud je k pokání takováto laxnost, pokud se opakovaně bere na lehkou váhu, snadno se pak stane, že již pak člověk „neví, co má udělat“.  Problém není v Bohu, který upřímnému kajícnému ukazuje, co je třeba udělat, ale v tom, že lidé moc dobře věděli, co by udělat měli, ale nechtělo se jim, čímž se jen ještě více pokazili.

Znakem pokání tedy není co nejvíce škod, naopak. Člověk by měl stát o to, aby se druhých dotklo co nejméně. I proto je velmi žádoucí učinit pokání rychle a pořádně, než se něco pokazí v člověku či kvůli němu druhým lidem okolo. I samotný odklad pokání je totiž také hřích.