Marek 6:17 Ten zajisté Herodes byl poslal a jal Jana a vsadil jej do žaláře pro Herodiadu manželku Filipa bratra svého, že ji byl za manželku pojal. …. 19 Herodias pak lest skládala proti němu, a chtěla jej o hrdlo připraviti, ale nemohla. 20 Nebo Herodes ostýchal se Jana, věda jej býti muže spravedlivého a svatého. I šetřil ho, a slýchaje jej, mnoho i činil, a rád ho poslouchal. … 23 I přisáhl jí: Že začkoli prositi budeš, dám tobě, by pak bylo až do polovice království mého. … 25 A všedši hned s chvátáním k králi, prosila ho, řkuci: Chci, abys mi dal hned na míse hlavu Jana Křtitele. 26 Král pak zarmoutiv se velmi, pro přísahu a pro spoluhodovníky nechtěl jí oslyšeti. 27 I poslav hned kata, rozkázal přinésti hlavu Janovu.
1 Samuelova 24:16 Ale budeť Hospodin soudce; on nechť rozsoudí mezi mnou a tebou, a nechť pohledí a vyvede při mou, a vysvobodí mne z ruky tvé. 17 Když pak přestal David mluviti slov těch Saulovi, odpověděl Saul: Není-liž to hlas tvůj, synu můj Davide? A pozdvih Saul hlasu svého, plakal. 18 A řekl Davidovi: Spravedlivější jsi nežli já; nebo ty jsi mi odplatil se dobrým, já pak zlým tobě jsem se odplatil.
Lukáš 19:2 A aj, muž, jménem Zacheus, a ten byl hejtman nad celnými, a byl bohatý. 3 I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; a nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl. 4 A předběh napřed, vstoupil na strom planého fíku, aby jej viděl; neb tudy měl jíti. 5 A když přišel k tomu místu, pohleděv zhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, spěšně sstup dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati. 6 I sstoupil rychle, a přijal jej radostně. 7 A viděvše to všickni, reptali, řkouce: K člověku hříšnému se obrátil. 8 Stoje pak Zacheus, řekl ku Pánu: Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob. 9 I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto, protože i on jest syn Abrahamův.
Skutečné pokání obsahuje lítost nad zlým jednáním a změnu jednání. Když jedno nebo druhé chybí, o pokání se ve skutečnosti nejedná.
Skutečné pokání musí obsahovat jak lítost nad svým hříšným činem či postojem, tak následnou změnu jednání. Pokud uznání viny a lítost nad jejím spácháním nepokračuje změnou jednání, nelze hovořit o pokání. A naopak, pokud uznání viny a lítost nad jejím spácháním nepředchází změnu jednání, rovněž se o pokání nejedná. Přesto v pokusech o pokání často jedno nebo druhé chybí.
Lítost beze změny jednání
Obvyklejší variantou tohoto ne celého, nelegitimního pokání je to, že dotyčný sice prožívá lítost, leč v jeho životě chybí změna jednání.
Mar 6:17nn Příkladem této varianty je to, jak se zachoval král Herodes vůči Janu Křtiteli. Jan ho ostře kritizoval za to, že žije s manželkou svého bratra. Herodes to na jednu stranu neunesl a Jana vsadil do žaláře, na druhou stranu si Jana vážil, považoval ho za spravedlivého, naslouchal mu, a dokonce se v lecčem na základě Janova působení na něj změnil.
Po nějaké době ale Herodes podlehl kombinaci manželčiny lsti a vlastního neuváženého slibu a nechal Jana popravit. Již v okamžiku, kdy si uvědomil nevyhnutelnost splnění svého slibu, tohoto činu litoval. Jeho lítost - byť rozhodnutí nezměnil a Jana popravit nechal - byla upřímná. Přesto nelze hovořit o pokání, protože u něj nedošlo v žádném ohledu ke změně jednání.
1Sam 24:17 Obdobný příklad nám v tomto smyslu poskytl král Saul. Když při pronásledování Davida pochopil, že se v jedné chvíli ocitl (aniž by to tušil) zcela bezbranný v Davidově moci, přičemž David ho mohl snadno zabít a zbavit se tak svého svého pronásledovatele, a přesto to neudělal, Saul s pláčem veřejně vyznal svou lítost nad tím, jak se k Davidovi choval. Lítost ale nenásledovala skutečná změna jeho postoje a jednání vůči Davidovi. Bylo tedy zřejmé, že se o pokání nejednalo. Což David rozeznal, proto i nadále zůstal v bezpečí své ozbrojené skupiny.
Projevy lítosti bez změny jednání vydávané za pokání se vyskytují žel běžně i dnes. Může se jednat o skutečnou lítost jako v Herodově či Saulově případě, otázkou zůstává její motiv. Důvodem může být snaha vyhovět okolí, vědomí, že projevenou lítost si žádají okolnosti, společenská situace apod. Lítost ale může být i jen vypočítavou imitací lítosti, která slouží pouze k dosažení konkrétního cíle.
Skutečná lítost se může při pokání projevit jedině v případě, že člověk činící pokání věrohodně uzná svoji vinu. Pokání je odpovědí na vinu. Kdo neuzná, že se provinil, nemůže prožít, případně dát najevo lítost, a tedy nemůže činit pokání.
Změna jednání bez skutečné lítosti
Opačnou variantou ne celého pokání je to, když provinivší se člověk změní své jednání, aniž by bylo zjevné, že tomu předcházelo uznání viny a lítost.
Luk 19:2-8 Bylo to tak například v případě celníka Zachea. Zacheus, jenž vyvinul značné úsilí, aby mohl spatřit kolem jeho domu procházejícího Ježíše, okamžitě poté, co ho Ježíš oslovil, veřejně deklaroval rozhodnutí, že rozdá část majetku a vše, co si přisvojil neprávem, vrátí čtyřnásobně. Jeho jednání se tedy výrazně změnilo, jelikož předtím byl pravděpodobně nelítostným vymahačem poplatků.
Po jeho prohlášení se v jeho chování se neukázaly žádné zjevné projevy lítosti, přesto Ježíš Zacheovo pokání uznal a potvrdil to prohlášením o jeho spasení. Zacheus tedy zjevně naplnil všechny předpoklady pro skutečné pokání. Ačkoli to nebylo zjevné navenek, Ježíš viděl do jeho srdce. Ačkoli tedy Zacheova lítost nebyla v té chvíli zjevná, všechny atributy pokání u něj byly naplněny.
Pouze samotná změna jednání ovšem nic nevypovídá o tom, zda se jedná o pokání. Člověk musí pochopit, že jeho činy, jednání, postoje byly zlé. Pokud u něj proběhne změna jednání, která nevyplývá z uznání viny a následné lítosti, nejedná se o skutečné pokání. Důvody změny jednání jsou v takovém případě obvykle jen pragmatické, vypočítavé, se snahou zalíbit se. Lidem i Bohu.
To platí i tehdy, pokud člověk své jednání změní proto, že ví, že Bůh to či ono jednání kvalifikuje jako hříšné, zlé. Pokud sám skutečně neuzná a nepřijme vnitřně za své, že to tak je, pokud nepociťuje vinu a lítost, opět se o skutečné pokání nemůže jednat. Člověk, který vinu nepociťuje, totiž buď své jednání za špatné nepovažuje, nebo považuje, leč vinu za to přisoudí někomu jinému než sobě.
Pokání stojí a padá na uznání viny. Když člověk jedná podle toho, co se mu momentálně hodí, co se mu vyplatí, nemůže nikdy dojít k pokání. Bez pochopení a uznání viny není pokání.
Pokání je skutečné, celé a legitimní jedině tehdy, pokud člověk pozná špatnost svého jednání či postojů, uzná svoji vinu, pocítí lítost nad tím, že tak jednal a ve výsledku změní své jednání proto, že po tom zatouží v srdci. To platí vůči Bohu, ale i vůči lidem.
