Apoštol Pavel v listu Galatským 3:11 píše – „že ze zákona nebývá žádný ospravedlněn před Bohem, je zjevné.“ K čemu byl tedy dán Zákon? Jak to, že skrze Zákon nemůže být nikdo ospravedlněn? Na první otázku nalézáme odpověď v Řím 3: Zákon byl dán k tomu, aby ukázal na hříšnost a porušenost člověka. Je zde zdůrazněno, že všichni, „Židé i Řekové“, jsou pod hříchem, přičemž toto označení „Židé a Řekové“ není označení národnostní či rasové, ale označení pro lidi pod Zákonem a bez Zákona (Řím 3:9-18). Dále pak, „aby všeliká ústa zacpána byla“ (Řím 3:19-20). Jinými slovy, aby celý svět pochopil svoji vinu a porušenost před Bohem, a to i ti, kteří by se díky své domýšlivosti domnívali, že by před Bohem obstát mohli.
Důležité je také upozornit na to, že zákon tuto vinu nevytváří, on „pouze“ odhaluje provinění.
V další části 3. kapitoly je ukázáno, jak může člověk být ospravedlněn – zdarma, z milosti, skrze vykoupení v Kristu Ježíši (Řím 3:24-31). Proč nemůže být ospravedlněn skrze skutky Zákona? Odpověď nalézáme v Řím 8:3 – Zákon nebyl schopen odstranit vládu hříchu, nebyl schopen odstranit porušenost člověka.
Na druhou stranu Řím 2:13 a Gal 3:12 předkládají eventualitu, že by člověk teoreticky mohl být ospravedlněn ze skutků Zákona. Na to tu Pavel ale předkládá jednoznačnou námitku – nikdo kromě Ježíše Zákon nedodržel (Řím 2:14-15). Proč je však například o Zachariášovi a Alžbětě napsáno, že „chodili ve všech přikázáních a spravedlnosti Páně bez úhony“ neboli byli spravedliví před Božím obličejem (Lk 1:5-6)? Jak vyřešíme tento zdánlivý rozpor? V téže kapitole nalézáme jasné potvrzení toho, co Pavel psal v listu Římanům, a zároveň řešení tohoto „rozporu“. V Lk 1:67-79 čteme Zachariášovo jasné vyznání víry ve Vykupitele. Tento druh víry je patrný u všech Bohem označených ve Staré smlouvě za spravedlivé. Tito spravedliví bedlivě zachovávali Zákon, ale i přes to si byli vědomi, že jej bezezbytku nedodrželi a že i téměř dokonalé zachovávání Zákona nijak neřeší jejich porušenost.
V Písmu jsou dvě skupiny spravedlivých. Jedny takto označil sám Bůh, mezi ně patří například David, Jozue, Abrahám, Job a další. Oni se snažili zachovávat Zákon (resp. žít dle Božího rozsouzení dobrého a zlého, pro ty, kdo žili před vydáním Zákona), jak nejlépe mohli. Nicméně si uvědomovali svá přestoupení i to, že jediným řešením jejich stavu je Boží milost, odpuštění a vykoupení. Ve druhé skupině byli tací, kteří měli za to, že dodržují Zákon tak dokonale (dokonce si nad jeho rámec i něco přidali), že díky tomu jsou skutečně spravedliví, tudíž nepotřebují Vykupitele. V Písmu ale vidíme, že Bůh takovouto „spravedlnost“ neuznává. Ježíš tyto lidi nazýval pokrytci a dalšími nelichotivými přívlastky.
Zákon tedy byl dán, aby odhalil hříšnost a porušenost, aby si každý uvědomil, že potřebuje Boží smilování, odpuštění, vykoupení, že se potřebuje tak do základu proměnit, že toho sám ze sebe není schopen, neboť tuto změnu může udělat pouze Bůh. Lidskou porušenost Zákon odhaluje tím, že člověk selhává v jeho naplňování.
Tuto porušenost můžeme vidět i na příkladu dodržování soboty. Bůh musel ustanovit den, kdy Izraelci nebudou řešit pouze své zájmy, potřeby atd., ale budou odpočívat a věnovat se Bohu a Jeho věcem. Bůh toto ustanovil jako den, kdy budou mít to nejužší obecenství s Ním, stejně tak jak to bylo hned od stvoření do pádu člověka, kdy Bůh sedmého dne vešel do odpočinutí a zůstal v něm. Stejně tak měl v odpočinutí spočívat člověk, ale zhřešil a z tohoto odpočinutí vypadl. Už jen to, že Bůh musel ustanovit přikázání „budeš odpočívat a věnovat se pouze Mým věcem“, ukazuje na bídnost člověka. Přikázání soboty vlastně říká: „Nebudeme se bavit o opravdovém odpočinutí, ale zkuste to alespoň jeden den v týdnu.“ A ještě větší bída je, že člověku i toto málo připadlo nesplnitelně těžké a toto přikázání, stejně jako ta ostatní, soustavně porušoval.
Ježíš v Mt 11:28-30 mluví o odpočinutí, o naplnění sobotního odpočinku. Vůbec není řeč o tom, že tomu, kdo namáhavě pracuje na svém živobytí, to s Ježíšem půjde snáze. Ježíš říká, aby všichni, kdo vzali poselství Jana Křtitele vážně a namáhají se, aby dostáli toho, co on kázal – tedy obnovu v zachovávání Zákona, šli k Ježíši – a on jim dá skutečné odpočinutí. Jak? – „Vezměte na sebe jho mé, a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný. Mé jho je rozkošné a lehké.“ Sdělením není, že všechna břemena zmizí a vše půjde snáz, ale aby se člověk vydal Bohu, oddal se službě Jemu. Obdobně čteme v Mt 6:33 – „Hledejte nejprve Boží království a spravedlnosti jeho a toto všechno vám bude přidáno.“, neboli: namáhejte se na mém díle, říká Bůh, a já se o vás postarám. Nejde tedy o sobotní (či nedělní nepracování), ale o trvalé odpočinutí.
Ohledně vysvobození od Zákona panuje velké nedorozumění. To, že nás Bůh skrze Ježíše Krista od Zákona vysvobodil, je velmi často chápáno tak, že Zákon byl tak těžký, že ho jednak byl schopen dodržet pouze Ježíš Kristus, a nás, když jsme v Ježíše uvěřili, Zákona a současně i všech pravidel, zbavil. Ježíš však nic takového neříká, ba naopak. Například: „Nejen, že nezabiješ, ale nebudeš ani nenávidět.“ Není to tedy tak, že byl dán neskutečně těžký zákon, který Ježíš přišel odstranit a zmírnit. Ve skutečnosti jsou požadavky Zákona tak snížené, aby člověk po prvním pohledu na něj „vše nezabalil“ a neřekl si, že to nemá cenu ani zkoušet. Třeba i z porovnání původního odpočinutí a přikázání soboty by člověku mohlo dojít, že požadavky Zákona jsou tak nízké, že snad ani jejich úplné dodržení nemůže člověka ospravedlnit. Vždyť to, co Bůh po člověku v Zákoně chtěl, bylo ve skutečnosti velice málo a neskutečně vzdálené od úplné dokonalosti. To vede k poznání, že každý člověk je naprosto nenapravitelně, beznadějně a nevyléčitelně porušený a ztracený.
Naštěstí pro nás, Ježíš zachoval Zákon, což pro něj jistotně byl ten nejmenší problém v celém plánu vykoupení, jak můžeme vidět z některých jeho vyjádření (viz např. Lk 6:1-11, Lk 5:12-14). Ježíš žil a jednal v trvalém spočinutí v Bohu (Otci). On byl Bůh a tím, že se stal člověkem, nepřestal být Bohem, ale pouze se omezil ve svém božství, ale když na to přišlo, tak své božství projevil (odpouštěl hříchy) úplně otevřeně – nepřipadá do úvahy, že by zápolil s dodržováním zákona, neboť On trval neustále v odpočinutí: „Já a Otec jsme jedno.“ (J 17:21)
Zde stojí za to zmínit i mnohdy chybně chápanou 7. kapitolu epištoly Římanům. Apoštol Pavel na úvod vysvětluje, že zákon se vztahuje na živé lidi a že zpod Zákona nelze uniknout jinak než skrze smrt. Jako příklad uvádí manželský zákon (Řím 7:1-3).
Jakou smrtí může být člověk vyvázán zpod Zákona? – Tou, o které je řeč v předešlé kapitole, Řím 6:1-7. Tedy tím, že jsme uvěřili v Ježíše Krista, ztotožnili se s jeho smrtí, zemřeli hříchu a Zákonu, neboť on hřích porazil na svém těle, svojí smrtí. Proto jsme osvobozeni ke službě Ducha, a ne litery Zákona – neboli k službě v té plnosti, v odpočinutí (Řím 7:4-6). Dále Pavel mluví o člověku obecně. Hřích byl i před zákonem, neboť i tehdy lidé hřešili, ale jejich porušené svědomí je nijak neusvědčovalo, neměli žádný pocit viny nebo výčitky (Řím 7:7). Avšak Zákon na hřích ukázal („hřích ožil“) a samotná existence Zákona poté ponoukala člověka k ještě většímu porušování. To však ve skutečnosti nedělal Zákon, neboť ten byl dobrý, vydaný Bohem, ale dělal to hřích, který obrazně „bere Zákon“, předkládá ho člověku před oči a ponouká ho, aby Zákon porušoval, což přináší další vinu (Řím 7:8-11). Zákon je svatý a spravedlivý, ačkoli byl tak přizpůsobený (snížený ve svých požadavcích) porušenosti člověka (Řím 7:12). Proto není příčinou smrti Zákon, ale hřích. Zákon byl dán pro ukázání porušenosti a hříšnosti (Řím 7:13).
Ve zbytku kapitoly je řeč o stavu člověka pod zákonem, nikoli o člověku znovuzrozeném. Neboť jestliže člověk není pod Zákonem, je vykoupený, a jestliže je vykoupený, tak zemřel hříchu a hřích nad ním již nepanuje. Pak ale nelze tvrdit, že člověk dělá něco, co nechce. Jestli to tak však pociťuje, vyvstává otázka: K čemu daný člověk uvěřil, když toto je výsledek?
Jak může člověk (pod Zákonem) připouštět, že Zákon je dobrý? – Protože tím, že něco činit nechce, ale činí to, sám v sobě odhaluje rozpor, který dává proti sobě spravedlnost Božího Zákona a jeho vlastní porušenost, čímž se ukazuje, že Zákon je ve skutečnosti dobrý (Řím 7:14-16).
I v Řím 7:17-18 je stále řeč o člověku pod Zákonem. Vždyť, co by to bylo za podivný stav, kdyby znovuzrozený člověk – v němž přece již „nežije on, ale žije v něm Kristus“ prožíval, že „nepřebývá ve mně (v mém těle) nic dobrého“? Tento a další podobné výroky se mnohdy používají jako vyjádření zdánlivě úžasné pokory, ale ve skutečnosti se jedná pouze o chatrnou výmluvu a nástroj k legalizaci hříchu v životě křesťana.
Dále Pavel popisuje poslední stupeň před tím, než se člověk jsoucí pod zákonem může obrátit (znovuzrodit). Je tu překládána Pavlova vlastní zkušenost (Řím 7:22), kde si on sám skutečně zákon již oblíbil (tu zjevenou spravedlnost), ale bylo v něm něco (hřích), co bylo bytostně proti (Řím 7:19-23). Ptá se, „kdo mne tedy vysvobodí z tohoto těla smrti (z těla hříchu)?“ (Řím 7:24), a ihned navazuje – „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“ (Řím 7:25).
Pavel v celé kapitole prochází ve své osobě vším, co obecně člověk může prožít. Od úplného pohanství a neznámosti Boha (Řím 7:9), přes Zákon (Řím 7:7), až k bodu, kdy si Zákon oblíbí (Řím 7:22).
Z výše uvedeného musí být jasné, že stavy a výroky jako „nečiním to, co chci, ale to co nenávidím“ nebo „nečiním to já, ale hřích přebývající ve mě“ nemohou být a nejsou připisovány znovuzrozenému člověku. Dodejme, že v této kapitole není řeč o podlehnutí pokušení, jakkoli to se může stát. Podlehnout pokušení je však naprosto něco jiného, než že hřích nad námi stále panuje. Nad znovuzrozeným člověkem již díky Ježíši Kristu hřích nepanuje, jak to dosvědčuje celá 8. kapitola epištoly Římanům.
