Lukáš 5:12 I stalo se, když byl v jednom městě, a aj, byl tam muž plný malomocenství. A uzřev Ježíše, padl na tvář, a prosil ho, řka: Pane, kdybys chtěl, můžeš mne očistiti. 13 I vztáh Ježíš ruku, dotekl se ho, řka: Chci, buď čist. A hned odešlo od něho malomocenství. 14 I přikázal jemu, aby žádnému nepravil, ale řekl mu: Odejda, ukaž se knězi, a obětuj za očištění své, jakož přikázal Mojžíš, na svědectví jim.
Lukáš 5:18 A aj, muži nesli na loži člověka, kterýž byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj. … 20 Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. … 22 Poznav pak Ježíš myšlení jejich, odpovídaje, řekl k nim: Co tak utrhavě přemyšlujete v srdcích vašich? 23 Co jest snáze říci: Odpouštějí se tobě hříchové tvoji, čili říci: Vstaň a choď? 24 Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, (řekl dnou zlámanému:) Toběť pravím: Vstaň, a vezma lože své, jdi do domu svého. 25 A on hned vstav před nimi, vzal lože, na němž ležel, i odšel do domu svého, velebě Boha.
Lukáš 7:12 A když se přiblížil k bráně města, aj, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní. 13 Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplačiž. 14 A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, toběť pravím, vstaň. 15 I pozdvih se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
Lukáš 7:2 Setníka pak jednoho služebník nemocen jsa, k smrti se přibližoval, kteréhož on sobě mnoho vážil. 3 I uslyšav o Ježíšovi, poslal k němu starší z Židů, prose ho, aby přišel a uzdravil služebníka jeho. 4 A oni přišedše k Ježíšovi, prosili ho snažně, řkouce: Hoden jest, abys jemu to učinil. 5 Nebo miluje národ náš, a školu on nám vystavěl. 6 Tedy Ježíš šel s nimi. A když již nedaleko byl od domu, poslal k němu setník přátely, řka jemu: Pane, nepřidávej sobě práce. (Nejsem zajisté hoden, abys všel pod střechu mou. 7 A protožť jsem i sebe samého za nehodného položil, abych přišel k tobě.) Ale rci slovem, a budeť uzdraven služebník můj. 8 Nebo i já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou žoldnéře, a dím tomuto: Jdi, a jde, a jinému: Přijď, a přijde, a služebníku svému: Učiň toto, a učiní. 9 Tedy uslyšav to Ježíš, podivil se jemu, a obrátiv se k zástupu, kterýž za ním šel, řekl: Pravím vám, že ani v Izraeli nenalezl jsem tak veliké víry.
Matouš 15:28 Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu.
Rozšířeným učením je, že když Bůh někoho má uzdravit, musí mít k tomu dotyčný víru. Opravdu to tak vždy je?
V páté a sedmé kapitole Lukášova evangelia čteme o čtyřech událostech, při nichž Ježíš uzdravil (v jednom případě vzkřísil z mrtvých) čtyři lidi. Byli uzdraveni či vzkříšeni kvůli jejich víře?
Pro nalezení správné odpovědi musíme tyto události v Písmu pozorně a správně číst.
V prvním případě (Luk 5:12-14) o víře jako o důvodu uzdravení mluvit nelze v podstatě vůbec. Malomocný muž padl před Ježíšem na tvář, požádal ho o uzdravení a Ježíš ho uzdravil. K uzdravení tedy nedošlo na základě jeho víry, nýbrž na základě jeho pokory.
Ve druhém případě, u muže nemocného pravděpodobně obrnou (Luk 5:18-25), čteme, že Ježíš viděl víru těch, kdo k němu nemocného muže přinesli. Lze tedy v tomto případě mluvit o víře tohoto nemocného? Jednoznačně ano! Jedině na základě jeho vlastní víry mu totiž Ježíš mohl odpustit hříchy. Aby Bůh hříchy odpustil na základě víry někoho jiného, by totiž bylo zásadním rozporu s Písmem.
Ke vzkříšení mrtvého dítěte z Luk 7:11-17 dokonce nebyla nutná víra nikoho ze zúčastněných. Zcela jistě ne toho mrtvého, ale není zmíněna ani víra jeho matky ani nikoho jiného. Nikdo také Ježíše o vzkříšení mrtvého nepožádal. Ježíš navíc pohřební průvod pravděpodobně potkal zcela náhodou. Chlapce vzkřísil jednoduše proto, že byl pohnut milosrdenstvím (v.13).
Dočista unikátní je příběh uzdravení sluhy římského setníka (Luk 7:2-9) díky setníkově víře. Ježíše víra tohoto Římana dokonce velmi udivila - v celém Novém zákoně čteme jen na dvou místech, že se takto pozitivně vyjádřil o něčí víře. (Kromě víry římského setníka vyzdvihl ještě víru samařské ženy (Mat 15:22-28)).
Mnohem častěji se Ježíš podivoval nad nevírou Izraelců (Mar 3:5, Mar 4:41, Mar 8:15, Jan 3:10).
V setníkově případě se podivil dvojnásob – za prvé v tom, že se ještě nikdy nesetkal s někým, kdo by chápal princip fungování víry a autority jako onen setník, za druhé v tom, že to takto nepochopil nikdo z jeho vlastního národa. Byl to tedy smutný údiv. Že pohan, a ne vlastní lid, který byl po generace od útlého dětství vyučován v Božím slově a v Božích principech, viděl tak jasně a jednoduše podstatu věci.
Setník princip víry a autority nejen chápal, ale také se podle toho zachoval. Tak se zachoval už jen Jan Křtitel, když si uvědomoval, kdo Ježíš je a jak vysoko Jana převyšuje (Mar 1:7-9).
Pán někdy uzdravoval bez ohledu na víru uzdravovaných. Můžeme tedy dogmatické tvrzení, že Bůh uzdraví jen toho, kdo k tomu má víru, odmítnout. Znamená to, že se tedy bez víry obejdeme a že se máme spoléhat na to, až Bůh projeví své milosrdenství bez ohledu na naši víru? Určitě ne. Bůh tak sice někdy jedná, jak vidíme u některých zmíněných uzdravení. Ale obecně v našem životě jedná na základě naší víry.
