Jozue 1:6 Posilniž se a zmužile se měj, nebo ty uvedeš v dědictví lidu tomuto zemi, kterouž jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, že ji dám jim. 7 Toliko posilň se a udatně sobě počínej, abys ostříhal a činil všecko podlé zákona, kterýž přikázal tobě Mojžíš, služebník můj; neuchyluj se od něho na pravo ani na levo, abys byl opatrný ve všem, k čemuž se obrátíš. 8 Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, abys ostříhal a činil všecko podlé toho, což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých, a tehdáž opatrný budeš.
Zjevení 22:18 Osvědčujiť pak každému, kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, žeť jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. 19 A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejmeť Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, kteréž jsou napsány v knize této.
Leviticus 19:15 Neučiníš neprávě v soudu. Nepřijmeš osoby chudého, aniž šanovati budeš osoby bohatého; spravedlivě souditi budeš bližního svého. … 17 Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém; svobodně potresceš bližního svého, a nesneseš na něm hříchu.
Pád do hříchu někoho pod naší autoritou nesmí být důvodem k malomyslnosti. Je třeba tomu předcházet a správně se zachovat, když k tomu přece dojde.
Když v církvi někdo obzvlášť závažně zhřeší, odpadne od Pána, nesmí to v žádném případě být důvod k pochybám a pocitu malomyslnosti. To, že se někdo rozhodne žít zvráceně, je hodno odsouzení, nikoli lítosti a smutku, ať se jedná o kohokoli. Je třeba tomu ale předcházet a řešit to.
Jak špatným věcem předcházet
V první řadě je třeba skutečně upřímně, horlivě, opravdě žít s Bohem. Celým srdcem Mu být vydaný, nic před Ním neskrývat a setrvale mít jistotu, že to tak je. A být si vědom své odpovědnosti.
Od toho, co a jak od nás očekává a požaduje Bůh, nelze nic ubrat, ani k tomu nic přidat. Jednat v rodině, v manželství, v církvi, v práci, s penězi atd. tak, jak nám to Bůh ukládá, je dostatečné a odpovídající. Nemůžeme dělat méně, než po nás Bůh chce, a nemůžeme dělat ani více. Oboje by bylo v rozporu s Písmem, s Božími pokyny (Zj 22:18).
Když děláme věci dobře, vytváříme tím dobré podmínky pro to, aby se vše, co je pod naší autoritou, vyvíjelo správným směrem - tedy ke zbožnému životu a spasení nás i lidí kolem nás, ať už je to naše dítě, manželka, manžel, příbuzní, bratr či sestra z církve. Rozhodující pro to, zda ten či onen člověk bude žít dobře, je ale nakonec to, jak se zachová on sám. V Písmu vidíme desítky příkladů, kdy měl někdo veškeré předpoklady žít dobře s Bohem, přesto se situace vyvinula jinak.
Jak poznat, že se blíží problém
Základ je opět stejný – upřímný, opravdový život s Bohem, žádoucí, zdravé biblické prostředí, nikoli ta či ona metoda. V první řadě potřebujeme své vlastní rozeznání zbudované životem s Pánem v pravdě, čistotě, v poznání. Musíme umět rozeznat nejen, kdy někdo lže, ale i to, že vidí to či ono zkresleně, nepravdivě.
K tomu je nutné být bdělí, ne naivní a nesprávně důvěřiví. Kdo se nestará o to, co se děje v jeho nejbližším okolí, v rodině či církvi, nemůže se divit, že si vyvstávajícího problému nevšimne. Nastane-li situace, kdy začínáme vnímat problém, je třeba naslouchat, modlit se, pozorovat a zjistit, co se skutečně děje. Jedině tak můžeme problém řešit. V určitých případech je potřeba i nadpřirozeného rozeznání Ducha Svatého, aby vynesl ze srdce druhého člověka něco skrytého, to ale nenahrazuje biblické prostředí a je mýlka, že zjevení Ducha je hlavní nástroj pro řešení těchto situací.
Všemu se předejít nedá, všechno předem poznat nelze. Navzdory tomu, že jsme udělali všechno správně, se může stát, že se někdo z naší blízkosti zachová nesprávně a svým jednáním nás překvapí. I Bůh byl někdy překvapený tím, jak se lidé zachovali. Klíčové a rozhodující je ale to, co uděláme, když se problém objeví, ne to, že jsme něco nepoznali včas.
Jak se zachovat, když se nějaký problém projeví.
Jediná správná možnost je podle biblického řádu Písma a církve: v první řadě napomenutí, když dotyčný neposlechne, tak přizvání dalšího člena církve, potažmo starších sboru. Následný soud pak je učiněn bez ohledu na to, o koho se jedná (3M 19:15). Buď dotyčný učiní pokání a získali jsme ho, nebo neučiní pokání a odpadá.
Pokud se někdo pod naší autoritou zachová zle, zhřeší nebo dokonce od Boha odpadne, nesmíme upadnout do pocitu sebelítosti či viny. Je třeba se ujistit, že jsme něco nezanedbali, a pokud zjistíme, že ano, neodkladně učinit pokání.