Lukáš 7:17 I vyšla řeč ta o něm po všem Judstvu i po vší okolní krajině. 18 I zvěstovali Janovi učedlníci jeho o všech těchto věcech. A zavolav kterýchs dvou z učedlníků svých Jan, 19 Poslal k Ježíšovi, řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? 20 Přišedše pak k němu muži ti, řekli: Jan Křtitel poslal nás k tobě, řka: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? 21 A v touž hodinu mnohé uzdravil od neduhů, od nemocí a duchů zlých, a slepým mnohým zrak dal. 22 Odpověděv pak Ježíš, řekl jim: Jdouce, povězte Janovi, co jste viděli a slyšeli, že slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní očištění přijímají, hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
Jan 1:19 A totoť jest svědectví Janovo, když poslali Židé z Jeruzaléma kněží a Levíty, aby se ho otázali: Ty kdo jsi? 20 I vyznal a nezapřel, a vyznal: Že já nejsem ten Kristus. 21 I otázali se ho: Což pak? Eliáš jsi ty? I řekl: Nejsem. Tedy jsi ten Prorok? Odpověděl: Nejsem. 22 I řekli jemu: Kdožs pak? Ať odpověd dáme těm, kteříž nás poslali. Co pravíš sám o sobě? 23 Řekl: Já jsem hlas volajícího na poušti: Spravte cestu Páně, jakož pověděl Izaiáš prorok. 24 Ti pak, kteříž byli posláni, z farizeů byli. 25 I otázali se ho a řekli jemu: Pročež tedy křtíš, poněvadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš, ani Prorok? 26 Odpověděl jim Jan, řka: Já křtím vodou, ale uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte. 27 Ten ačkoli po mně přišel, však předšel mne, u jehožto obuvi já nejsem hoden rozvázati řeménka. 28 Toto v Betabaře stalo se za Jordánem, kdežto Jan křtil. 29 Druhého pak dne uzřel Jan Ježíše, an jde k němu. I dí: Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. 30 Tentoť jest, o kterémž jsem já pravil, že za mnou jde muž, kterýž mne předšel; nebo přednější jest nežli já. 31 A já jsem ho neznal, ale aby zjeven byl lidu Izraelskému, proto jsem já přišel, křtě vodou. 32 A svědectví vydal Jan, řka: Viděl sem Ducha sstupujícího jako holubice s nebe, a zůstal na něm. 33 A já jsem ho neznal, ale kterýž mne poslal křtíti vodou, ten mi řekl: Nad kýmž uzříš Ducha sstupujícího a zůstávajícího na něm, tenť jest, kterýž křtí Duchem svatým. 34 A já jsem viděl, a svědectví jsem vydal, že on jest ten Syn Boží.
Jan Křtitel poslal z vězení Ježíši Kristu dotaz, je-li on skutečně Mesiáš (Luk 7:16-22). Opravdu Jan o Ježíši jako o Mesiáši pochyboval? A jak o Božím vedení pochybují křesťané?
Janu Křtiteli zjevil Ježíše jako Mesiáše sám Bůh a potvrdil to po Ježíšově křtu v Jordánu sestoupením Ducha Svatého v podobě holubice. Toto Janovo poznání nijak nesouviselo s Ježíšovým jednáním. Bůh to Janovi mohl sdělit a Jan mohl Božímu sdělení porozumět proto, že byl Bohu zcela vydán a jeho celý život byl soustředěn právě na přípravu cesty pro příchod Mesiáše a Jeho poznání.
Janovo poznání o Ježíši jako o Mesiáši bylo tedy zcela pevné. Jan ani na okamžik nezapochyboval o tom, co mu Bůh zjevil a potvrdil sestoupením Ducha Svatého na Ježíše. Janova otázka měla tedy jiný důvod než pochybnost o Něm jako o Mesiáši, jak může z Luk 7:19 vyznívat. Důvodem bylo to, že žádná ze zpráv o Ježíšově jednání do té doby nehovořila o tom, že Ježíš křtí v Duchu Svatém; Jan přitom od Boha věděl, že Mesiáš křtít Duchem Svatým má a bude (J 1:33).
Příčinou a cílem Janova dotazu tedy nebyly pochybnosti o Ježíšově mesiášství. Janova pochybnost se vázala k tomu, jestli Ježíš skutečně naplní to, k čemu ho Bůh poslal, tedy kromě jiného tím, že bude křtít Duchem Svatým.
Ježíš na jeho otázku reagoval tak, že svými činy – uzdravováním nemocných, kříšením mrtvých a kázáním evangelia - doložil naplnění Izaiášova proroctví o Mesiáši a Jana Jeho odpověď zcela uspokojila a uklidnila, protože pochopil, že Ježíš ví velmi přesně, kdy je čas pro naplnění té které části Jeho povolání a že tedy žádné obavy nejsou na místě.
Křesťané na rozdíl od Jana Křtitele potíže s Božím vedením a pochybováním o něm mají. A občas to ospravedlňují i „pochybnostmi“ Jana Křtitele. Jedna skupina křesťanů žije v setrvalých pochybnostech o Něm, druhá skupina zase trvá na tom, že je Bůh vede, ač je zřejmé, že tomu tak není. Navíc lehkovážně prohlašují, co všechno jim „Pán řekl“ a do čeho všeho je vedl a vede. Stejně lehkovážně pak s domnělým Božím vedením i zacházejí – to, do čeho je Bůh podle nich vede, udělají stejně jen tehdy, když to oni sami uznají za vhodné.
Ona lehkovážnost v přístupu k Bohu je spolehlivým indikátorem toho, že prohlášení o „úžasném Božím vedení“ takových křesťanů se nezakládají na pravdě. Je také zábranou toho, aby Bůh s takovým člověkem vůbec jednal. Boha nelze lehkovážností pokoušet. O těch, koho Boží vůle vlastně vůbec nezajímá a jednají za všech okolností svévolně, ani nemluvě.
Neřešme tedy nejprve nekonečné pochyby, kdy a jak ke komu Bůh mluvil, ale jak máme žít, abychom Boží řeč spolehlivě poznali a rozuměli jí.
K Bohu a Jeho vedení je nutné přistupovat náležitě, s úctou, bázní, respektem, obdivem, pokorou, zodpovědností a vážností, a také ukázněně. Pak budeme moci Boží vůli poznat a naplňovat.
