Ráda bych vám napsala příběh o tom, jak se můj život změnil, když jsem se setkala se živým Bohem.
Nevyrůstala jsem v křesťanské rodině a o existenci Boha jsem se, stejně jako lidé kolem mě, moc nezajímala. Jen občas byly chvíle, kdy jsem uvažovala o smyslu vlastního života. Několikrát jsem přemýšlela o Bohu, jestli opravdu je a někdy jsem Ho i o něco prosila. To když mi bylo skutečně zle. S ohlédnutím zpět jsem si uvědomila, že se mé prosby skutečně naplnily. Nijak zvlášť to však můj vztah k Bohu a zájem o Něj neovlivnilo. Má představa o Bohu byla taková, že musím chodit pravidelně do kostela a modlit se "Otče náš...". A to mě nijak nepřitahovalo.
Ve svých devatenácti letech jsem začala pracovat ve firmě mého přítele. Přijali jsme několik lidí do firmy a zjistili jsme, že jsou křesťané. Občas jsem s nimi narazila na téma "Bůh". Vyprávěli mi o tom, jak se s Ním setkali, jak žijí a co všechno pro ně Bůh udělal.
Ráda jsem je poslouchala. Hovořili o dost zásadních věcech, které se týkaly i mě. Mluvili o odpuštění hříchů, věčném životě a o existenci nebe a pekla. Na druhou stranu jsem si říkala, jak ti lidé mohou něčemu takovému věřit. Konflikty mezi námi nevznikaly, spíš jsem poslouchala, co říkají a pozorovala, jak žijí. Jestli opravdu jednají tak, jak mluví.
Velmi silně mě ovlivnilo jejich tvrzení, že je možné s Bohem mluvit a mít s Ním osobní vztah. Toto tvrzení znamenalo revoluci v mém pohledu na existenci Boha. Mluvili o tom, že jim Bůh radí a že postupně mění celý jejich život k dobrému. Upřímně jsem si musela přiznat, že se mi to začíná líbit. Měla jsem se svým přítelem možnost je občas navštívit a poznat se s nimi blíž. Viděla jsem na jejich vztazích v rodinách, že jsou v pořádku. Tím myslím, že se nehádají, nežárlí na sebe, děti mají slušné a podobně. Líbily se mi i jejich názory na různé věci.
My jsme s přítelem moc pěkný vztah neměli. Neustále byly mezi námi konflikty, žárlili jsme na sebe a stále více jsme si nedůvěřovali. Často jsme se rozcházeli a zase se k sobě vraceli. Tvrdili jsme, že nedokážeme žít spolu, ale ani bez sebe. Po finanční stránce se nám dařilo dobře, ale to nijak nenahrazovalo náš citový vztah. Ptala jsem se těchto křesťanů, zda by Bůh mohl vyřešit i tento můj problém. Tvrdili mi, že je to samozřejmě možné a zvali nás na jejich pravidelná shromáždění.
Pozvání jsme slušně odmítali s tím, že pro nás tato veřejná setkání nejsou. Jejich reakce byla, že můžu sama doma Bohu říct, že jestli opravdu je, tak se s Ním chci setkat. To mě opět velmi překvapilo, ale zároveň to ve mně vzbuzovalo touhu to zkusit. Co když opravdu existuje?
Jednoho dne jsem pár slovy upřímně řekla Bohu, že jestli je, tak to chci vědět.
Můj přítel tehdy šel na shromáždění a vyprávěl mi, co se tam dělo. Byl rozhodnutý jít znova a říkal, ať jdu s ním. Slíbila jsem mu, že půjdu.
Zakrátko jsme se spolu na shromáždění Nového Života vydali společně. Zajímalo mě, co se tam bude dít. Byla jsem rozhodnutá, že jestli Bůh žije, tak se tam s Ním chci setkat. Ale také jsem byla pevně rozhodnutá se nenechat zblbnout. Nebudu věřit tomu, že tam Bůh je jenom proto, že mi to někdo bude říkat. Taková víra v Boha mě nijak nepřitahovala.
Když jsem tam přišla, důkladně jsem si lidi kolem sebe prohlížela, protože jsem si uvědomovala, že kdybych žila s Bohem, budu "vypadat" jako oni. Ti lidé mi byli velmi sympatičtí.
Po chvalách Bohu začal mluvit pastor o tom, jak jemu Bůh změnil život a jak fantastické je s Ním žít. Během té doby, co mluvil, jsem prožila něco, co jsem ještě nezažila. Věděla jsem, že tam Bůh je a mluví ke mně. Ve svém srdci jsem prožívala skutečnost, že je Bůh živý. Bylo to pro mě něco nového. Toto setkání s Ním bylo natolik přesvědčivé, že jsem nemohla odolat. Prožila jsem to, jak na mě Bohu záleží a jak moc mě miluje. Prožila jsem ohromnou radost a zároveň jsem stála před rozhodnutím, jestli s Ním chci žít. Uvědomovala jsem si, že to je závažné rozhodnutí. Na konci shromáždění jsem tuto nabídku od Boha přijala. Závazně, na celý život.
Najednou jsem pochopila to, o čem mi ti křesťané s takovým nadšením vyprávěli. Pochopila jsem i smysl věčného života a bylo mi jasné, že svůj věčný život budu žít v nebi a s Ním.
Bůh začal měnit mě i náš vztah s přítelem. Přestali jsme na sebe žárlit, zanedlouho jsme se vzali a narodil se nám syn. V podnikání se nám začalo dařit ještě lépe.
Jsme si s manželem vědomi toho, že nebýt Boha, tak by náš vztah i celý náš život vypadal úplně jinak. Ani nechci pomyslet jak.
Dnes žiji s Bohem sedmým rokem a mohu říct, že jsem tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala.
