Ve 13 letech mě začaly trápit nepříjemné bolesti břicha. Když se objevily již po několikáté, odvezli mě rodiče k lékaři. Absolvovala jsem nezbytná vyšetření, po kterých se ukázalo, že mám dvanácterníkový vřed, a že je to v tomto věku velmi ojedinělé. Podstoupila jsem několikatýdenní terapii (léky, infuse, injekce) s přísným dietním režimem. Při propouštění z nemocnice mi lékař oznámil, že moje nemoc byla prokázána u dědečka a maminky, je tudíž dědičná a že se s tím musím vyrovnat. Navíc že si musím zvyknout na novou životosprávu - žádné klobásky, žádné řízečky, žádné bramborové saláty. Chtě-nechtě jsem se s tím musela smířit. Stala jsem se kvůli tomu dokonce na tři roky vegetariánkou. Určitý efekt to mělo, po čtyři roky jsem byla naprosto bez problémů. V roce 2002 se ovšem příznaky nemoci objevily znovu, a byly ještě horší než dřív. Musela jsem opět začít navštěvovat lékaře. Koncem září 2003 se dostavily bolesti takového rázu, že lékař vyslovil podezření na akutní zánět slepého střeva. (Byl to však onen dvanácterníkový vřed.) To bylo krátce před uzdravovacím shromážděním církve Nový Život.
Na tomto shromáždění, po modlitbě, veškeré příznaky nemoci kompletně zmizely! Od té doby jsem zcela v pořádku, a to nejen tak, že nemám žádné bolesti, ale především proto, že vřed zmizel, což následně potvrdilo i lékařské vyšetření.
