Pravidelná preventivní prohlídka u odborného lékaře bývá často jen formalitou a stejně jsem k tomu přistupovala i já. Návštěvu lékaře jsem odkládala asi čtyři roky, až koncem prosince 2002 jsem se konečně objednala.
Vyjádření lékaře pak znělo jasně: "nádor"! Do týdne jsem už ležela v nemocnici a čekala na výsledek histologického rozboru.
Věděla jsem, jakou moc mají modlitby, věděla jsem i to, že žádná nemoc není Boží vůlí, a hlavně jsem věděla, že Bůh uzdravuje. Modlila jsem se za uzdravení a modlila se za mě i celá církev. Rozbor dokázal, že nádor zhoubný není, a já měla samozřejmě radost. Ta ovšem netrvala dlouho. Po dalším vyšetření mi lékař sdělil, že i když nádor zhoubný není, je dostatečně velký na to, aby bylo nutné jej odstranit zároveň s dalším tělesným orgánem.
Začalo se mi honit hlavou, že to není tak strašné, že tenhle zákrok nejspíš podstoupila spousta žen a navíc život ohrožen není, ale na druhou stranu jsem měla strach a hrozně moc jsem nechtěla podstoupit tu operaci. Věděla jsem, že Bůh má moc, aby zasáhl i tentokrát, a proto jsem dál v modlitbách bojovala za úplné uzdravení.
Při následné kontrole u lékaře měl být stanoven termín operace - ta se však nekonala. Při vyšetření se ukázalo, že nádor zmizel a já jsem skutečně zdravá. Vím, že to byl zázrak, který způsobil Bůh. Nebrala jsem žádné léky, ani jsem nepodstoupila žádnou terapii.