S Bohem jsem se poprvé setkala, když mi bylo třicet tři let. Budu upřímná, do té doby jsem si jako spousta lidí myslela, že sama vím nejlíp, co je pro mne a můj život nejlepší. Výsledky mého života bez Boha byly žalostné. Když jsem před Ním jednoho večera stanula, všechno mi to došlo. V tu chvíli jsem poznala, jak daleko od moudrosti jsem se nacházela a jak můj život bez Boha bylo jen velké šálení. Díky Němu mi klapky z očí spadly, a mohla jsem tak začít žít opravdu nový život. Dnes si bez Boha nedokážu život představit a nikdy bych už neměnila.
V období před obrácením jsem se častokrát ocitla na pokraji sil. Zklamaná ze života, sama ze sebe, zklamaná lidmi kolem mne. Prožívala jsem marnost. Osamělá, rozvedená matka dvou synů, částečně finančně závislá na rodičích, to mě věru příliš šťastnou nečinilo. Moc mi to vadilo a pořád jsem vyhlížela změnu. Jenže jsem nevěděla, jak to změnit. Nacházela jsem se v začarovaném kruhu. Vždycky jsem vsadila na něco, co mi nepomohlo, často tomu bylo i naopak. Připadalo mi, že se z tohoto stavu už ani nedostanu. Častokrát jsem proto volala k Bohu, že už dál nemůžu, že potřebuji svůj život změnit. Uvědomovala jsem si v těchto chvílích velice dobře, jak mě válcuje něco, co nemůžu chytit a zastavit to. Mnozí to nazývají osud.
A Bůh mě vyslyšel, i když se mi nejdřív zdálo, že ne. Měla jsem kamarádku, se kterou jsem se potkala po dlouhé době. Dali jsme si na sebe kontakty. Doma jsem zjistila, že mi číslo na sebe napsala na jakýsi leták. Jmenoval se „Bože proč?" Začala jsem ho číst, a v něm jsem se dočetla, že člověka dělí od Boha jeho vlastní hříchy, a proto se člověku nedaří dobře. Na konci letáku stála výzva, která mi říkala, abych svůj život vydala v modlitbě Bohu. Tenkrát jsem to udělala. Modlila jsem se a dokonce jsem si tu modlitbu napsala v práci na psacím stroji a nosila ji v kabelce. Pamatuji si, že mnou tehdy probleskla naděje, že by opravdu Bůh mohl existovat, když o Něm v tom letáku tak věrohodně psali. Nic zvláštního se ale nestalo, žila jsem dál svůj život s modlitbou v kabelce, ale bez Boha.
Asi po roce mi kamarád mého bratra vyprávěl, že mu Bůh zachránil život. Pozval mě na křesťanské shromáždění v Teplicích. Když jsem na shromáždění přišla, slyšela jsem o Bohu, slyšela jsem, že existuje a že lidi miluje a chce je spasit. Všichni kolem mne pokyvovali hlavou a tak, když zazněla opět výzva k vydání života Bohu, šla jsem dopředu shromáždění, kde se za mne starší církve modlili a já jsem po nich modlitbu opakovala. Opět se nic zvláštního nestalo, až na to, že jsem si to po pár dnech začala vyčítat. V hlavě mi stále probíhalo, že od teď „jsem pod kontrolou a už si nebudu moci dělat, co chci". Dál jsem ale chodila do společenství křesťanů a poslouchala Boží Slovo. Musím říci, že se mi to líbilo, ale viděla jsem, že neznám Boha tak jako ostatní, že jsem stále tak nějak stranou.
Na jednom ze shromáždění jsem se dozvěděla, že antisemitismus je hřích. Týkalo se to i mě, proto jsem se v duchu modlila za odpuštění. Vyvolalo to u mě také zvědavost dozvědět se o Židech více, chtěla jsem vědět, co o nich Bůh říká. Odpověď jsem hledala v Bibli. Když jsem četla List Židům, najednou ke mně Boží slovo promluvilo takovým způsobem, jako kdyby Bůh stál vedle mne. Hovořil přímo ke mně a sděloval mi s velikou láskou, že On je Bůh a já jsem hříšná. Jeho přítomnost mne doslova odzbrojila, nikdy před tím jsem takovéto setkání nezažila. Celou svou bytostí jsem věděla, že Bůh přišel ke mně a nabízel mi něco, co v porovnání s mým dosavadním životem bylo tak rozdílné jako život a smrt.
Můžu upřímně říci, že v ten krátký okamžik do mne Bůh vložil svědectví o své existenci, svědectví o tom, že On je měřítkem pravdy, měřítkem toho, co je zlé a co dobré. Zjevil mi, že vše, co stojí v Bibli, nemá sebemenší chybu a že se na to, co v ní zjevuje a jak ke mně promlouvá, můžu absolutně spolehnout. Od tohoto okamžiku ze mě Bůh učinil jiného člověka. Bylo to, jako kdybych byla svlečena ze špinavého a páchnoucího kabátu a oblečena do něčeho nádherného. Můj život najednou dostal smysl, naplnilo mne štěstí a radost z toho, že žiju a že jsem objevila svého Stvořitele. Bůh do mě vložil důvěru v Něj a ujištění, že můj život nebude už jeden velký „průšvih", když se na Něj spolehnu a nechám se od Něj vést.
A opravdu. Tak, jak jsem Ho začala následovat a Jemu důvěřovat, začal se můj život proměňovat. S tím, jak mi Bůh pomohl se postavit na nohy, dal mi i věřícího manžela a další tři krásné děti. S manželem nám daroval sílu a moudrost budovat vzájemnou jednotu. Víme, a prožíváme to, že lepší model manželství, než je manželství založené na Bohu, neexistuje. Dostáváme sílu ke změnám v nás samotných, dostáváme i moudrost do našeho jednání. Je za námi vidět velký kus práce na našich životech a na nás samotných. Opravdově si uvědomujeme, že bychom byli bez Boha, tak jak jsme byli vychováni a jak jsme žili bez Něj, ztraceni.
Už bych nikdy nechtěla žít tak, jak jsem to já vnímala jako dobré, už vůbec po něčem takovém netoužím. Chci dělat to, co po mě chce Bůh a jak On věci vnímá. Děkuji mu za to.
Blanka Brejšová, Teplice
