V říjnu 2009 jsem začala chraptět. Ze začátku jsem to připisovala častým virózám, ale když chrapot ani po pěti týdnech nepřestal, šla jsem k lékaři. „Máte v krku zánět,“ zněl verdikt. Po přeléčení antibiotiky se chrapot zmírnil, ale nepřešel. Na jedné z dalších kontrol lékař zjistil, že mám na pravé hlasivce polyp a odeslal mě k foniatrovi. Ten řekl, že nejde o polyp, ale o papilom, což je nádor virového původu. Sice většinou nezhoubný, ale musí se ihned odstranit.
V červnu 2010 jsem absolvovala první operaci. Po ní jsem měla víc než měsíc bolesti krku, hlavy a zubů. Využívala jsem troje antibiotika. Chrapot nepřešel, mluvilo se mi těžce, zpívat jsem nemohla vůbec. V září se na pravé hlasivce objevil výrůstek znovu. Z počátku se lékař znovu domníval, že jde jen o polyp. Objednal mě na další operaci v lednu 2011.
Před touto operací jsme se na společných setkáních několikrát modlili, aby zákrok proběhl bez problémů a aby mě Bůh uzdravil. Tentokrát jsem po operaci neměla žádné potíže. Proto když mi lékař sdělil, že šlo znovu o papilom, a to ne o jeden, ale hned o tři najednou, a dokonce, že jsem jimi měla pokrytou celou hlasivku, tudíž zásah byl podstatně větší, byla jsem překvapená, protože jsem opravdu žádné bolesti neměla. Zároveň mi lékař ale sdělil, že se papilomy mohou mnohokrát vrátit. Na otázku, zda můžu přijít o hlas, mi odpověděl, že stát se může cokoliv.
Po čtrnáctidenním hlasovém klidu jsem začínala mluvit. Bylo to namáhavé, ale aspoň pár slov jsem říct mohla. Za další týden jsem opět ucítila v krku bolest. Lékař potvrdil moji obavu, že se mi udělal další výrůstek. Ujišťoval mě ale – jako vždycky předtím - že to vypadá jen na polyp. Zakončil vyšetření tím, že musíme šest týdnů počkat, aby se hlasivka po předchozí operaci zahojila. Pak mě objedná na třetí operaci. Po tuto dobu se mám snažit maximálně, jak jen to jde, mlčet.
Každá matka si dovede představit, jak nemožné je nemluvit, když má kolem sebe malé děti. Bylo to velice náročné; nemohla jsem pořádně mluvit s dětmi, domlouvat si zakázky, nic zařídit. Nosila jsem sebou sešit, a kdy to šlo, tak jsem se domlouvala písemně. Mlčela jsem nejen proto, že mi to nařídil lékař, ale také docela „dobrovolně“ - každé slovo mě velice namáhalo, hlas byl tak slabý, že když jsme byli někde, kde byl nějaký hluk, třeba na hřišti, nebylo mě slyšet. A hlasitěji to prostě nešlo…
Den před další kontrolou u lékaře jsem v církvi, do které patřím, požádala, aby se za mě ve shromáždění znovu modlili. Stalo se. Hned večer, když jsem šla spát, jsem cítila, že se mi něco v krku uvolnilo. Druhý den jsem šla na kontrolu, lékař mě prohlédl a zjistil, že výrůstek zmizel. „Jak vám mám vysvětlit, že ten výrůstek zmizel, nevím…“ řekl.
Od té doby mohu dobře a nahlas mluvit i zpívat. Ještě občas po větší hlasové zátěži trošičku chraptím, což jak mi lékař vysvětlil, je tím, že hlasivka je po operacích a hlasovém klidu ještě slabá a musím ji cvičit. Ale jsem zdravá.
Ivana Radojčičová, Františkovy Lázně
*
Dvě lékařské zprávy, které svědectví Ivany Radojčičové dokládají:
Kopie lékařské zprávy, v níž je potvrzen opakovaný foniatrický nález:
O šest týdnů později. Týž lékař potvrzuje, že nález na hlasivkách je negativní, ačkoli nebyl proveden operační zákrok (viz výše: „…naše kontrola za 6 týdnů, event. dohoda o snesení uzlíku…“).
