Začal se psát rok 1989. Čtyřicítka mě už minula a já jsem pořád ještě nenašel smysl života, ani odpověď na otázku v čem spočívá spravedlnost, která přece musí někde být. Trápí mě to a stydím se. Navíc jsem nezasadil strom, nepostavil dům, jenom máme s manželkou dvě děti, jedno je vysokoškolák a druhé studuje na střední škole. Toužím, abychom já i moje rodina žili dobře, ale jasně si uvědomuji, že to neumím, že se to vždy nějak divně v něco nedobrého zvrtne. Dobře se máme jenom po materiální stránce. Nahlížím, že svět, který okolo vidím, i ten, který nevidím, je příliš dokonalý na to, aby vznikl jinak, než že ho Bůh stvořil.
Můj kamarád, kterému nebylo nic cizí, co je lidské, se jakoby z ničeho nic ze dne na den radikálně změnil. Stal se úplně jiným člověkem. Radost, pokoj a svoboda z něho přímo čišela. Říkal, že se znovu narodil, že uvěřil v Ježíše Krista a byl pokřtěn. S noblesou odolával všem nástrahám svých amatérských spoluhráčů komorního a národopisného souboru, ke kterým jsem patřil, kteří usilovali, aby konečně podlehl, aby začal pít jako dřív, proháněl sukně, aby se jeho mluva a způsob myšlení navrátily do původního stavu a byl zase stejný jako my. Tu svobodu, to poznání pravdy o sobě a to nalezení smyslu bytí co má on, to jsem chtěl mít také. Nerozuměl jsem tomu, proč jeho změna byla úspěšná a evidentně dobrá, kdežto moje pokusy krachovaly. Často jsme spolu mluvili, zajímalo mne to.
Jednou mě požádal, zda se může přede mnou modlit. Následně se modlil, aby se mě Pán Ježíš dotkl. Najednou jsem se nemohl pohnout. Zaplavovala mě stále více a více se stupňující radost smíchaná s bázní, která překonala hranici, o které jsem měl za to, že teď už se musím rozsypat na buňky. Potom vše pozvolna ustupovalo, až jsem se mohl zase pohnout. Kapituloval jsem a prosil Ježíše, svého Pána a Krále, aby mě On vedl životem, aby mi odpustil všechny hříchy, aby mě přijal do svého lidu.
Můj život se radikálně změnil. Manželka i děti sice u mě registrovaly pozitivní změny, ale pokládaly mě za středověkého tmáře, dokonce mě vyzývaly k vrácení diplomu a rodinné vztahy byly dlouho napjaté. Manželka se obrátila až o sedm let později. V té době onemocněla rakovinou její matka. Byla to žena nesmírně se strachující, a to i v záležitostech každodenních: zda dojedeme živí a zdraví domů a tak. Na mysli mi vytanula neodkladná potřeba ji navštívit a mluvit s ní o Bohu. Rozhovoru byla přítomna manželka a tchán. Když jsem jí přečetl pasáž z Bible (Jan 3:16-18), tchyně se mě zeptala, zda těmto slovům věřím. Odpověděl jsem, že ano a když tomu i ona uvěří, nemusí se již ničeho bát. Její tvář se náhle celá prozářila, projasnila. Zřetelně jsme viděli, že veškerý strach zmizel. Následně se obrátila i manželka.
Dnes jsme důchodci. Sedmdesátka nás již oba minula. Ano, uteklo to. Na našem rozhodnutí se ale nic nezměnilo. Milujeme našeho Pána, jsme Mu vděční. I za to, že máme jeden druhého. Máme se pořád rádi. Žijeme stále v Církvi Nový Život. Radujeme se z toho, že jsou v církvi lidé, kteří jsou nám vzorem v jednání, moudrosti, poznání pravdy i v tom, jak nekompromisní jsou vůči hříchu. Těšíme se z toho, jak Bůh žehná lidem, kteří Ho milují, poslouchají a činí Jeho vůli. Jsme vděčni, že jsme obklopeni lidmi, kteří žijí dobře s Pánem, za obecenství s nimi. I my se také zapojujeme do dění v církvi a těší nás, že můžeme být ostatním k užitku, povzbuzení i že můžeme sdílet zkušenosti, které jsme nabyli. Radujeme se z toho a těšíme se na to, co pro nás Bůh má připravené v příštích dnech a letech.
V Náchodě 28. 4. 2020
Vlastimil a Milena Macháčkovi
