V reakci na opakující se dotazy na to, kam Církev Nový Život patří, i na pokusy ji do některého z křesťanských hnutí či denominací zařadit, považujeme za potřebné se sami k tomuto tématu vyjádřit.
Nový Život je křesťanská církev. Takto stručná a obecná formulace však mnohým nedostačuje a rádi by si Nový Život nějak přesněji zařadili: Do jakého se řadí proudu, do jaké denominace, do jakého „směru“ křesťanství?
Chápeme, že lidé chtějí rychlou a srozumitelnou informaci, která jim pomůže se zorientovat. Chápeme i to, že se lidé potřebují nějak a s něčím identifikovat a připadá jim divné, když tuto potřebu u někoho nevidí. Naše identita, orientace i směřování jsou ale ve své podstatě jasné, srozumitelné a neměnné:
Naším směrem je následování Boha, ve kterého jsme uvěřili, který nás v Ježíši Kristu vykoupil. A k tomu patří úsilí o porozumění a poslušnost Božímu slovu.
Tato identifikace je pro nás dostatečná a srozumitelná. Znamená to, že naše učení není statické, vyvíjí se podle našeho poznání Písma. Samozřejmě, základní prvky křesťanské nauky jsou jasné a stabilní. Ale Písmo je velice obsažné a bylo by troufalé učení církve uzavřít a dále je již v žádném ohledu neměnit. To by poměrně brzy vedlo k tomu, že by „naše učení“ zamezovalo poznávání a přijímání nového pochopení Písma. A to je pro nás nepřijatelné. Proto tedy nemáme kodifikované a uzavřené ani celé učení, ani jakousi přináležitost do některého z „proudů“.
Pochopitelně slýcháme námitky na takto „zjednodušenou“ identitu. A nepříliš překvapivě se setkáváme také s tím, že si nás různí lidé rozličně zařazují do „svých kategorií“.
Dlužno říci, že i některá „renomovaná“ zařazení vůbec nereflektují skutečnost. Pomíjejí, jaké učení zastáváme i praxi, jak poznané učení uplatňujeme. Místo toho užívají religionistická klišé postavená v lepším případě na tom, že přeci „někam je zařadit musíme“, v horším případě na předsudcích. Vyberou si z našeho učení něco, co sice Písmo učí, ale jim je to trnem v oku, a podle toho si nás někam zařadí. Tak, protože věříme také v křest Duchem svatým, jsme nejčastěji řazeni do „letničně-charismatického hnutí“ či až absurdně považováni za „součást hnutí víry“.
Stejně tak však věříme například v učení o křtu ve vodě, v to, že je při něm nezbytná víra křtěného, a není tedy vhodné křtít nemluvňata – mohli bychom tedy být označeni také jako baptisté. Věříme v nutnost znovuzrození i například v pravdivost a inspirovanost Písma svatého – v těchto ohledech bychom se mohli řadit mezi církve evangelikální. Věříme v ospravedlnění vírou a jsme přesvědčeni kupříkladu i o nutnosti výkladu Písma Písmem, lze nás tudíž řadit mezi církve protestantské či luterské. V některých ohledech se však zásadně lišíme i od klasicky protestantského učení: například v učení o svobodné vůli, předzvědění a předurčení. Raději ani nebudeme domýšlet, kam by si nás někdo zařadil, kdyby vzal tento bod našeho učení a interpretoval ho obdobně jako učení o křtu v Duchu svatém.
A protože Církev nevznikla reformací, tak jsou v našem učení i body zcela jistě „předreformační“.
My se domníváme, že naše identita, identifikace i vyznání víry jsou dostatečné, velice stabilní a pevné. S pokorou uznáváme, že naše poznání není konečné, a tedy ho nemůžeme uzavřít. Naše otevřenost pro jakoukoliv změnu v závislosti na poznání Písma nás nečiní vratkými, ale naopak stabilními, neboť stabilita a pevnost stojí na Písmu, které je neměnným Božím slovem.
