ODPUSŤ SI, A BUDE TI ODPUŠTĚNO

Mikuláš Török, 16.03.2017

Aneb

Máme tu zase nový blud.

I do Čech se dostala staronová vlna deformovaného učení o odpuštění. V zásadě hlásá, že protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, tak je potřeba už jen odpuštění přijmout. Na první pohled to snad může vypadat jako biblické poselství o Božím odpuštění, ale při jen trochu bližším zkoumání zjistíme, že s tím, co učí o odpuštění Boží slovo, to kromě uvedeného „odkazu“ na Ježíše nemá společného nic.

Písmo o odpuštění učí, že se jedná o proces, který má zcela jasně daný postup: Hříšník musí poznat svůj hřích, musí uznat svůj hříšný stav, musí se hříchu zříci, učinit pokání, musí uvěřit v zástupnou oběť Ježíše Krista, prosit Boha o odpuštění a – když se mu odpuštění dostane – pak je i přijmout. Tím ovšem vše nekončí. Následuje připojení k církvi, posvěcení, následování Krista po zbytek života zde na zemi. Pochopitelně, celé učení o odpuštění by si žádalo podrobnější výklad. Pro pochopení uchýlenosti nové vlny „sebeodpuštění“ to nicméně postačuje. Hlasatelé a stoupenci této nové vlny hlásají vlastně jen ten jediný bod: Ježíš zemřel za všechny hříchy, tak to odpuštění přijmi. Vynechávají vše, co musí předcházet (uznání viny, pokání), i vše, co musí následovat (posvěcení, připojení do církve, proměnu).

Když se podíváme na to, kdo je hlasatelem tohoto „osvobozujícího“ učení, bude mnohem jasněji. Skoro bez výjimky se jedná o lidi, kteří ve svém křesťanském životě zcela selhali a ze svého selhání nikdy pokání neučinili (nesmíme zaměňovat sebelítost, strach z následků, svalování viny na druhé, bagatelizaci hříchu apod. za pokání). Proto se jim ani Božího odpuštění a ujištění o něm nedostalo a nedostalo se jim tohoto ujištění ani ze strany církve.

Co v takové situaci člověku zbývá??

Pochopitelně nejlepší možností je se pokořit, hledat a nalézt „místo k pokání“.

Co když ale opravdové a celé pokání učinit nechce? Třeba proto, že velmi správně cítí, že by pravé pokání zahrnovalo takové přiznání provinění, které by posléze znamenalo takové skládání účtů, ke kterému není ochoten. Třeba proto, že se obává, že by za své činy mohl jít i do vězení. Nebo že by své dluhy splácel do konce života. Nebo že by se před svými příbuznými zcela znemožnil. Takovýchto objektivních i subjektivních důvodů může být celá řada.

Co tedy zbývá člověku, který pokání odmítá učinit? V zásadě existují následující možnosti:

Celé své dosavadní křesťanství hodit za hlavu, prohlásit je za omyl, vyhlásit něco jako: že „Bůh není“ a žít stylem „jezme, pijme, zítra umřeme“. Tato reakce není vůbec řídkým jevem.

Další možnost je docela temná. Člověk nemůže zapomenout na život s Bohem, nedokáže se vnitřně ode všeho odtrhnout a „užívat světa“, přitom ho tíží vina a ztráta vztahu a obecenství s Bohem. Výsledkem jsou deprese, stavy vedoucí až k pobytu na psychiatrii a v ojedinělých případech i k sebevraždě. Takový člověk je vlastně jistým způsobem upřímný. Tedy mnohem víc než ten výše uvedený, který celý život s Bohem anuluje, prohlásí za neexistující či za naprostý omyl. Pravdivě vnímá svůj stav a jeho následky, ale nevidí či není ochoten učinit potřebné kroky, aby se ze svého zoufalého stavu dostal. Je lapen ve svých podvodech, hříších, strachu z následků a ovšem i strachu ze skutečného pokání. Nepochybně je to děsivý stav.

A právě tento stav vedl některé z těchto zoufalých lidí k „vynalezení“ spásného řešení.

Tou další možností je tedy celou vinu anulovat. Bez pokání, beze všeho toho ostatního, o čem Písmo učí. Prostě si odpustit sám. Když si pozorněji všimneme obsahu „svědectví“ těchto lidí, tak tam najdeme, že jednoho dne z nich vina prostě spadla. Nebo si uvědomili, že už dávno mají odpuštěno. A někteří to dokonce říkají zcela jasně – odpustil jsem si. Posléze je vidět, že nejde jen o ojedinělé výroky, ale že na tomto odpuštění si, anulování viny a udržování se v této euforicky povznesené náladě nyní stojí celý jejich život.

Zde musíme podotknout, že odpuštění si, vypořádání se s pocity viny, má své oprávněné místo. Jsou lidé, kteří se utápějí v pocitech viny, i když jim lidé i Bůh již odpustili. Nejsou s to se zbavit viny, tíží je, co pokazili, tíží je, že nemohou napravit, co způsobili, ačkoli dokonce udělali vše, co mohli, aby vše napravili. Těmto lidem je třeba pomoci, ujistit je o odpuštění, o přijetí, projevit jim pochopení. To však nejsou výše uvedení lidé, kteří litují akorát tak sami sebe, jde jim jen o vlastní újmu, a ne o to, co způsobili druhým.

A tak si ve svém pomateném sobectví prostě sami odpustí. Sami se prohlásí za čisté, a dokonce si přidělí i „službu Bohu“ a začnou své bludné poselství šířit. Je to konec konců další prostředek jak svůj euforický stav udržet v chodu.

Dlužno říci, že poselství či učení o anulování viny není jejich vynálezem. Jednak ve světě bez Boha – kde jsou otázky pravdy, dobra, toho, co je, či není správné, relativní (protože lidé neakceptují, že svrchovaný Bůh určuje, co je dobré a co zlé) – je prostředek „vymazání viny“ celkem často užíván. Prostě si vinu vůbec nepřiznej, a když provedeš něco, z čeho se pak cítíš provinile, tak to prostě vymaž. A bude ti dobře. Netřeba rozebírat, kam to vede.

Také je žel pravda, že i církve mají občas tendence odpustit bez řádného pokání, prostě jen tak, „z lásky“. Ovšem současná vlna sebeodpuštění znamená v tomto ohledu opravdu novou úroveň, protože rovnou hlásá, že lidé nemají ani ze světa k Bohu přijít jako hříšníci, kteří poznali svoji vinu, ale jako ti, za které Ježíš Kristus zemřel a kterým již JE (!) odpuštěno. Vlastně pouze pro toto odpuštění. O člověku jako o hříšníkovi se ani nemá kázat. Člověk přece má sám o sobě takovou hodnotu, že Ježíš za něj zemřel. Ten potom ani nemusí Bohu své hříchy vyznávat, jen se mu otevřít a On je hříchů zbaví. A pak již stačí jen „Boha prožívat“ a tím, co člověk dělá, se netřeba příliš zabývat.

De facto již Bůh není potřeba, není potřeba ani Písmo, není potřeba církev, prostě nic. To vše slouží jen k navození si stavu odpuštění a jeho udržování, čímž vše začíná i končí.

Pravděpodobným původcem této bludné vlny je Dan Mohler. Z podstaty věci plyne, že toto poselství si nachází své stoupence právě mezi těmi, co byli letitými členy církví, ale žili často celá léta v podvodech, pokrytectví, skrytém hříšném životě a nakonec skončili v depresích a zoufalství, když se jejich dvojaký život provalil. Ostatně hlasatelé této „záchrany“ celkem otevřeně proklamují, že jejich poselství je pro ty, kdo jsou zraněni od svých pastorů a nebyli s to své místo v církvi nalézt. Rozuměj pro svůj hříšný, pokrytecký, podvodný život.

Závěrem chci zdůraznit, že sebeodpuštění není dobré a skutečně smysluplné řešení. Nabízí jen dočasnou útěchu. Vzhledem k tomu, jak je náročné tuto útěchu stále přiživovat, je velice pravděpodobné, že nevydrží ani příliš dlouho. Pak přijde ještě hlubší propad a deprese.

Správné řešení nabízí Bible, totiž opravdové pokání. Se všemi jeho předpoklady i důsledky.