Za prvé byste měli vědět, že několik nových učitelů, jako Magister sententiarum,1 svatý Tomáš [Akvinský] a jejich následovníci, tvrdí, že pokání má tři části. Těmi jsou: lítost, vyznání hříchů2 a zadostiučinění. A přestože je toto rozdělení – i podle jejich názoru – na Písmu či na starých křesťanských učitelích založeno [jen] sotva, anebo vůbec, nechme to teď takto být a mluvme po jejich způsobu.
Za druhé, říkají: odpustek nenahrazuje3 ani první ani druhý díl pokání, tedy lítost nebo vyznání hříchů, ale jen třetí, tedy zadostiučinění.
Za třetí: zadostiučinění se [podle nich] dále dělí na tři části, kterými jsou: modlení se, postění se a [dávání] almužen. A to tak, že modlení se zahrnuje všelijaké skutky vlastní duši, jako je čtení, přemýšlení, poslouchání Božího slova, kázání, vyučování a tomu podobné. Postění se zahrnuje všelijaké skutky umrtvování těla, do čehož patří: bdění, práce, tvrdé lože, hrubý oděv atd. [Dávání] almužen zahrnuje všelijaké dobré činy lásky a milosrdenství vůči bližním.
 |
|
| zdroj: commons.wikimedia.org |
Za čtvrté, nikdo z nich nepochybuje o tom, že odpustek nahrazuje činy zadostiučinění, nutné nebo uložené kvůli danému hříchu. Jestliže by [však] měl takto nahrazovat všechny tyto činy, už by nezůstalo nic dobrého, co bychom mohli dělat.
Za páté: u mnoha z nich je velkou a ještě nerozhodnutou spornou otázkou, zda odpustek nahrazuje ještě něco víc než uložené dobré skutky – totiž, zda odjímá i utrpení, které za hříchy požaduje Boží spravedlnost.
Za šesté, pro teď jejich názory neodmítnu; říkám [ale] to, že nikdo nemůže z Písma dokázat, že božská spravedlnost vyhledává nebo požaduje od hříšníka nějaké utrpení nebo zadostiučinění. Pak tedy [Boží spravedlnost] vyhledává a požaduje jedině jeho srdečnou a skutečnou lítost čili obrácení se s úmyslem nést Kristův kříž a uskutečňovat výše jmenované [dobré] skutky (i když nejsou nikým uloženy).
Neboť takto mluví Bůh skrze Ezechiela (Eze 18:21; Eze 33:14): „Když se hříšník obrátí a činí spravedlnost, tak si na jeho hřích již více nevzpomenu.“ Navíc, on sám vše už absolvoval: Marie Magdaléna, malomocní,4 ona cizoložnice5 atd. Rád bych slyšel, kdo může prokázat něco jiného – bez ohledu na to, že to tak [tj. jinak] připadalo několika doktorům.
Za sedmé: Zjišťujeme, že Bůh některé trestá dle své spravedlnosti nebo je nutí utrpením k lítosti, jak je napsáno v Žalmu 89:31-34: „Jestliže by synové jeho zhřešili, navštívím metlou jejich hříchy, ale milosrdenství své neodejmu od něho“. Prominutí tohoto utrpení není v ničí moci, jen v Boží; ano, on jim ho nechce odpustit, nýbrž slibuje, že ho na ně uvalí.
Za osmé: Proto nemůžeme takovéto domnělé utrpení [ani správně] nazvat, nikdo totiž neví, co jím [tj. tímto utrpením] je; že to není ani trest [uložený za hřích],6 ani výše jmenované dobré skutky.
Za deváté říkám: [i] kdyby se ještě dnes křesťanská církev rozhodla a vyložila by, že odpustek odjímá mnohem více než jen skutky zadostiučinění, tak by přesto bylo tisíckrát lepší, kdyby si ani jediný křesťan odpustek nekoupil ani po něm netoužil, ale kdyby raději takové skutky [zadostiučinění] činil a trpěl trest. Neboť odpustek není nic jiného – a ani nemůže být – než prominutí dobrých skutků a prospěšného trestu, které by si měl člověk vybrat spíše, ačkoli několik z nových kazatelů vynalezlo dvojí trest: medicativas [et] satisfactorias – tj. jeden k odškodnění a druhý k nápravě. Ale my máme víc svobody (chvála Bohu!) k opovržení těmito a podobnými žvásty, jaké dokázali vymyslet; neboť každé utrpení, ano, vše, [co] Bůh uloží, je křesťanům k nápravě a ku prospěchu.
Za desáté: je nesmyslné říkat, že by utrpení a [dobré] skutky byly [na člověka natolik] příliš, že je člověk během svého krátkého života nemůže vykonat, a proto [že] potřebuje odpustek. Na to odpovídám, že to nemá žádný základ a je to jen pouhá pohádka.
Neboť Bůh a svatá církev na nikoho nenaloží víc, než co je pro něj snesitelné, jak také svatý Pavel říká v 1Kor 10:13: „Bůh nedopustí nikoho pokoušeti více, než by mohl snésti.“ A křesťanství přidává nemálo k ostudě, že je mu [tj. křesťanství] dáváno za vinu, že nakládá víc, než jsme schopni unést.
Za jedenácté: [i] kdyby stále ještě platila pokání ustanovená v duchovním7 právu, [totiž] že by za každý smrtelný hřích bylo uloženo sedm let pokání, muselo by křesťanství od tohoto pravidla upustit a neukládat nikomu nic nadto, co snese.8 [Tím spíše se musí ukládat] mnohem méně, když již [ona v kanonickém právu ustanovená pokání] neplatí – musí se dbát na to, aby nebylo uloženo více, než může každý dobře nést.
Za dvanácté: říká se, že by hříšník měl být nasměrován se zbylým utrpením do očistce nebo k odpustku. Ale bez podkladu a důkazu9 se říká mnohem více věcí.
Za třinácté: je velký omyl, když se někdo rozhodne učinit zadost za své hříchy, navzdory [tomu, že] Bůh přece ten stejný hřích vždy zdarma z nedocenitelné milosti promine a nic za to nepožaduje, než to, abychom následně vedli dobrý život. Křesťanství [však] něco požaduje – proto může, dokonce by to [tj. to, co požaduje] mělo promíjet a neukládat nic těžkého nebo nezvládnutelného.10
Za čtrnácté: Odpustek je povolen kvůli nedokonalým a líným křesťanům, kteří se nechtějí odhodlaně cvičit v dobrých skutcích nebo jsou [pro ně dobré skutky] nezvládnutelné.11 Odpustek totiž od nikoho nevyžaduje nápravu, naopak snáší a připouští nedokonalost. Proto by se nemělo mluvit proti odpustku; ale ani by k němu nikdo neměl být nabádán.
Za patnácté: mnohem jistěji a lépe by učinil ten, kdo by dal na dům svatého Petra12 nebo na cokoli, co by bylo [církví] určeno, pouze kvůli Boží vůli, než když by si za to vzal odpustek. Neboť je nebezpečné dávat takové dary kvůli odpustku, a ne kvůli vůli Boží.
Za šestnácté: je mnohem lepší prokázat nuznému dobrý skutek než dát na budovu. A je to [tj. prokázat nuznému dobrý skutek] také mnohem lepší než odpustek, který je za to [tj. za dar na budovu] dáván. Neboť (jak bylo řečeno): je lepší vykonat dobrý skutek než hodně promíjet. Buď je ale odpustek prominutím mnoha dobrých skutků, nebo není prominuto nic.
Ano, abych také správně vyučoval,13 pamatujte si: když chceš něco dát, měl bys dát především něco svému chudému bližnímu (bez ohledu na budovu svatého Petra nebo na odpustek). Když přijde na to, že už ve tvém městě není nikdo, kdo potřebuje pomoct (což se nikdy nestane, leda by to chtěl Bůh), tak pak máš dát to, co chceš: církvi, starším, na výzdobu, kalich – ve svém městě. A když už ani to není více třeba, teprve pak – tak jak chceš – můžeš dát na dům svatého Petra nebo kamkoli jinam.
A ani to bys neměl dělat kvůli odpustku. Neboť svatý Pavel říká v 1Tim 5:8: „Jestliže pak kdo o své, a zvláště o domácí péče nemá, zapřelť jest víry a jest horší nežli nevěřící.“ A buď si vědom: kdo ti říká něco jiného, ten tě svádí nebo hledá tvoji duši ve tvém měšci,14 a našel-li by v něm feniky,15 bylo by mu to milejší než všechny duše.
Když [na to] řekneš: „Tak to bych si už nikdy neměl kupovat odpustek?“ Odpovím Ti: „Už jsem výše zmínil, že moje vůle, touha, prosba a rada je, aby si nikdo odpustek nekupoval. Nechej líné a spící křesťany, ať si ho kupují, starej se sám o sebe.“
Za sedmnácté: odpustek není ani nařizován, ani doporučován, ale je započten mezi věci, které se připouštějí a dovolují. Proto nejde o projev16 poslušnosti ani o záslužný [skutek], nýbrž o výmluvu z poslušnosti. Tudíž by se nemělo nikomu zabraňovat v jeho koupi, ale stejně tak by se od ní měli všichni křesťané odrazovat a měli by se povzbuzovat a posilovat ke skutkům a k utrpení, které jsou [těmi odpustky] promíjeny.
Za osmnácté: zda budou duše vytaženy z očistce pomocí odpustku, nevím. Ani tomu [však] nevěřím, jakkoli to několik nových doktorů říká. Nemohou to však dokázat a ani církev to dosud nerozhodla. Proto je (pro větší jistotu) mnohem lepší, když se za ně [tj. duše v očistci]17 sám modlíš a konáš [dobré skutky], neboť toto je dosvědčené a zaručené.
Za devatenácté: v těchto bodech nemám pochyb a jsou dostatečně podloženy Písmem. Proto byste také neměli pochybovat. Nechte doctores scholasticos být scholasticos.18 Všichni dohromady si se svými názory nevystačí k tomu, aby zvládli sestavit [jediné] kázání.
Za dvacáté: jestli mi několik lidí nadává do kacíře, protože je taková pravda velmi škodlivá pro jejich pokladnice, nepovažuji takové tlachy za důležité, neboť tak nečiní nikdo, kromě několika temných mozků, které k bibli ani nepřičichly, křesťanské učitele nikdy nečetly, svým vlastním učitelům nikdy nerozuměly, ale mnohem víc tlí ve svých děravých a potrhlých názorech. Kdyby tomu rozuměli, věděli by, že nikdo nemá být zesměšňován, aniž by byl slyšen a vyvrácen.19 Dej Bůh jim i nám správné pochopení. Amen.
Přeloženo z německého originálu (WA 1, s. 243—246).
1. „Mistr sentencí“, Petr Lombardský, autor Čtyř knih sentencí.
2. Resp. zpověď.
3. Doslovněji „neodjímá“, tedy zde i dále v textu ve významu „neodjímá nutnost či povinnost“ – zde konkrétně „neodjímá nutnost či povinnost prvního a druhého dílu pokání…“
4. Doslova „rozlámaní dnou“.
5. Srov. Jan 8:2-11.
6. Luther zde jako „utrpení“ označuje Boží jednání, které má dovést člověka k pokání, zatímco „trestem“ míní trest, jenž je člověk povinen podstoupit za hřích.
7. Tj. kanonickém.
8. Dosl. co by mu bylo k nesení.
9. Doslova dosvědčení, prokázání.
10. Doslova nesnesitelného, neúnosného.
11. Doslovněji [v nich] neobstojí, neunesou či nesnesou je – myšleno může být jak z důvodů fyzických, tak psychických.
12. Tedy na stavbu chrámu sv. Petra v Římě.
13. Tj. aby vyučoval také to, co se má dělat, nejen to, co se dělat nemá.
14. Tj. jde mu jen o tvé peníze.
15. Fenik (resp. Pfennig) je dnes již neužívané platidlo (mince).
16. Doslova skutek.
17. Luther dosud existenci očistce, ani účinnost modliteb za zesnulé nevyvrací – jde o spisek z roku 1517.
18. Lat. nechte scholastické doktory být scholastiky.
19. Doslova nepřemožen.
