Báseň anglického „metafysického“ básníka George Herberta (1593—1633).
Modlitba: hod církve1 – cherubů čas2 –
Boží dech v muži jdouc’ zpět k zrození3 –
srdce na pouti4 –5 duše parafráz’6
k Nebi až olovnice na Zemi7 –
proti Mocnému stroj8 – věž hříšníků9 –
blesk naopak10 – skrz bok Kristův kopí11 –
šestidenní svět jen za hodinku12 –
zvuk, před nímž vše v bázni hlavu klopí13 –
jemnost – mír – radost – láska – blaženost –
oslav’ná mana14 – štěstí nejlepších15 –
nebe běžně16 – řádně oblečený17 –
dráha mléčná18 – pták z Ráje, z Eden, drozd19 –
krev duše20 –21 zvony za hvězdami, výš22 –
svět koření:23 cosi, co pochopíš.
1. Odkaz na eucharistii, resp. eucharistickou modlitbu, jakožto vrcholnou modlitbu, při níž se kněz modlí jménem církve a za církev. Součástí slavení eucharistie byl v rané církvi také tzv. „hod lásky“ (agapé), při kterém shromáždění věřících společně pojedlo.
2. Modlitba je podle básníka určitým před-okusením věčnosti, doby, kdy budou spasení přebývat v Boží přítomnosti.
3. Slova modlitby jsou adresována Bohu, jsou tedy „vydechnuta“ směrem zpět ke Stvořiteli, jenž svým dechem člověka stvořil (srov. Gn 2:7). Vrcholným příkladem modlitby jako Božího dechu v člověku jdoucího nazpět ke svému Stvořiteli, ke svému zrození, je modlitba Božího věrného, jenž svým posledním dechem odevzdává svůj život do Božích rukou: tak jako Štěpán při svém kamenování (Sk 7:59) či Kristus na kříži (srov. Lk 23:46).
4. Modlitba vyvěrá z touhy věřícího dojít cíle cesty, po které jde, a z potřeby z této cesty nesejít. Tato cesta je Kristus (J 14:6), resp. Jeho následování (srov. 1Te 1:6 či 1Pt 2:21), a vede k věčnosti.
5. Výroky obsažené na tomto řádku básně jsou v originále v opačném pořadí, tj. „duše parafrází – srdce na pouti“. V českém přebásnění obráceno kvůli rýmu.
6. Upřímná a otevřená modlitba je parafrází, převyprávěním celé lidské duše – odhaluje Bohu, co člověk cítí, na co myslí, po čem touží apod.
7. Míněno je zde závaží, které dosahuje až do hlubin propasti a je užíváno k poznání těchto hlubin (resp. jejich hloubky). Modlitba je podle básníka obdobným „průzkumným závažím“, dosahujícím však nikoli do hlubin, ale ze Země, kde je pronesena, až do Nebe, kam je Bohu adresována.
8. Herbert nastiňuje obraz obléhání. Vytrvalá modlitba je podle něj jakýmsi obléhacím strojem, jenž umožňuje dosáhnout na všemohoucím Bohu její naplnění.
9. Herbert využívá obraz obléhání i v druhé části tohoto řádku. Modlitba je obléhací věží, kterou je možné překonat hradbu, kteroužto pro hříšníky, o nichž se zde básník zmiňuje, představuje hřích. Jinými slovy: kajícná modlitba je prostředkem k překonání hříchu.
10. Herbert zde očividně využívá známý obraz řeckého boha Dia, jenž dští blesky z nebe. Křesťanskou modlitbu představuje jako blýskání pohanských bohů naruby. Zřejmě zde míní modlitby naléhavé, či spíše zoufalé, kterými lidé „blýskají“ směrem k Bohu.
11. Čtveřice obrazů, znázorňujících modlitbu jako „boj“ s Bohem či lidské „útočení“ na něj, končí ztotožněním modlitebníků s Longinem (jak je tradičně označován římský voják, který Kristův bok probodl). Modlící se svými modlitbami „probodávají Kristovo srdce“. Když byl ale Kristův bok probodnut kopím, vytekla krev s vodou. Vytékající voda a krev jsou (dle tradičního výkladu) křtem a eucharistií, darovanými církvi. Tak jako z žebra Adamova byla stvořena žena (Gn 2), pochází z Kristova boku (přinejmenším podle této interpretace) dary církvi. Obrazné vyjádření tedy ukazuje modlitbu jako nástroj k získání Božích darů.
12. Modlitba dle básníka obsahuje celý stvořený svět, celý svět se „do ní vejde“. Navíc, obdobně jako Bůh stvořil svět nejen pro sebe, ale i pro člověka, k tomu, aby Mu ten sloužil a spolupracoval s Ním na Jeho díle, dal Bůh člověku i možnost modlitby pro to, aby člověk mohl hledat a nacházet Boží vůli – a posléze ji naplňovat.
13. Před modlitbou, která „dokáže zahrnout celý svět“, není nic na světě „ochráněné“. Modlitba je adresována všemohoucímu Bohu, ochotnému vyslyšet své věrné (srov. Mt 21:22, Mk 11:24, J 14:13, J 15:16, J 16:23) – proto si zaslouží náležitou bázeň. Za zmínku stojí také očividně úmyslný kontrast bázně těch a toho, čeho by se modlitba křesťanů mohla týkat, s dopadem modlitby na modlící se křesťany. Těm podle básníka přináší radost, život apod. (viz následující řádky).
14. Modlitba je Božím darem, „vyživujícím“ křesťany – je nezbytnou „duchovní stravou“ každodenního života křesťana. Obdobně jako mana, kterou Hospodin dával po poušti putujícím Izraelitům (srov. Ex 16). Křesťané ji nejen přijímají, ale pozvedají ji zpět k Bohu, čímž se stává manou „oslavenou“.
15. Modlitba je to, co způsobuje radost a štěstí těch nejlepších lidí – těch, kteří touží po obecenství s Bohem, Boha a Jeho vůli hledají, přičemž blízkost k Němu nacházejí právě v modlitbě, pročež jim přináší největší štěstí.
16. Modlitba zpřítomňuje nebesa, umožňuje vztah s Bohem. Vzhledem k tomu, že křesťanem je praktikovaná běžně a frekventovaně, činí modlitba z nebes cosi (v křesťanském životě) běžného.
17. Uctivá modlitba je náležitým „oblečením“ člověka v Božích očích, bez ní jako by byl člověk shledán „oblečeným“ nevhodně či nahým, každopádně nepřijatelným.
18. Mléčná dráha, hvězdy jsou v tradiční „geografii vesmíru“ mezi Bohem a světem, prostorem „mezi“, či jakýmsi mostem mezi lidmi a Bohem.
19. Podle bájného podání v Eden ptáci létali bez přestání a vůbec si nesedali na zemi. Modlitba je také něco neustále „se vznášejícího nad církví“. Herbert zde snad může mít na mysli i blízkost Bohu – modlitbou je člověk Bohu blíže než byl člověk i v zahradě Eden, je blízko jako rajští ptáci (oproti Adamovi s Evou se navíc vznášející ještě blíže Bohu).
20. Modlitba je nástrojem oživujícím duši, bez ní a bez fungujícího modlitebního života (tj. jakési obdoby cirkulace krve v těle) duše nemůže přežít – nemůže skutečně žít ani zde v pozemském životě, natož pak „přežít“ a žít i ve věčnosti.
21. Výroky obsažené na tomto řádku básně jsou v originále v opačném pořadí, tj. „zvony za hvězdami, výš – krev duše“. V českém přebásnění obráceno kvůli rýmu.
22. Kostelní zvony svolávají křesťany k modlitbě, dávají vědět o existenci a shromáždění Božího lidu, obdobně jako jeho existenci prokazuje každá modlitba, slyšená Bohem (tj. „za hvězdami“ – dle tradiční „geografie vesmíru“), tj. každá upřímná modlitba věřícího.
23. Modlitba, to nejsou jen vyslovená slova, je to akt, do kterého je zapojen celý člověk, obdobně jako koření zasahuje vícero lidských smyslů. Modlitební život věřícího není (či nemá být) jednotvárný, ale rozmanitý jako je rozmanité koření. A modlitby jsou prostředkem pro rozličné potřeby, obdobně jako koření uchovává, ovlivňuje chuť apod. – modlitby uchovávají život v člověku apod.
