Jan Kapita: Kázání na Římanům 12

Nešporní kázání na dvanáctou kapitolu epištoly Římanům bratrského duchovního a jednoho ze spolupracovníků na překladu Bible kralické Jana Hlaváče „Kapity“.

Nešpor

Výborný příklad života pobožného dnes v svatém Čtení na Kristu pánu ukázaný máme: v kterémžto abychom rostli, a prospívali den ode dne vždycky více, k tomu jsme se při zavírce¹ Čtení napomenuli. A abychom v pobožnosti svaté se nezmenšovali, ale více se vzdělávali, i větší prospěch v ní brali, tomu se z Božího slova dále učiti máme. A poněvadž dnešní epištola taková naučení v sobě obsahuje, tou příčinou k svému poučení ji přeslyšíme.

Římanům XII.

„Protož prosím vás bratři skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službou vaši: A nepřipodobňujte se světu tomuto: ale proměňte se obnovením mysli vaší, tak abyste zkusili jaká by byla vůle Boží, dobrá, libá, dokonalá. Neboť pravím (skrze milost kteráž dána jest mi) každému [z těch] jenž jsou mezi vámi, aby ne více smýšleli, než sluší smýšlet: ale aby smýšlel v středmosti, tak jakž jednomu každému Bůh udělil míru víry. Nebo jakož v jednom těle mnohé údy máme, ale nemají všichni údové jednostejného díla: Tak mnozí jedno tělo jsme v Kristu, a obzvláštně jedni druhých údové.“

Dobře se dnešní Epištola k svatému Čtení rannímu trefuje. Neboť k čemuž nás svaté Evangelium vede, k témuž Apoštol svým napomenutím nám i všechněm Křesťanům slouží, učí životu ctnému, pokornému, poslušnému, vyhledávání při všem Boží vůle, a jí skutečnému činění. Protož mají pilně slova tato nám předložená, od nás povážena býti. V nichž toto troje naučení se zavírá:

1. Jak se míti máme ku Pánu Bohu.
2. Jak se chovati máme sami v[e] svém obcování na světě.
3. Jak se míti máme k svaté Církvi v společnosti její.

O První Věci:

Věci jsou jistě potřebné, kterýmž Apoštol nás tu vyučuje. Nejprve hned od počátku Epištoly této celé, až do této 12. kapitoly široce píše svatý Pavel o ospravedlnění našem, kteréž se samou pouhou milostí Boží při člověku děje a dosahuje se ho skrze pravou a živou víru v Ježíše Krista Pána našeho. Již pak tuto a v dalších kapitolách oznamuje, pořádkem výborným; Co lidé ospravedlnění a milosti Boží došlí činiti mají. Protož učí; Jak se má jeden každý míti, buď ku Pánu Bohu svému, buď sám v[e] svém obcování mezi lidmi vůbec, až i v Církvi k spoluúdům jejím. Ukazuje tedy že ku Pánu Bohu takto se míti máme; Abychom vydávali těla svá jemu v oběť živou, svatou a příjemnou.

Přičemž znamenati máme toto dvé:

I. Jakého způsobu Apoštol užívá, když nás učí věcem těm potřebným a k nim napomíná. Dí: prosím vás bratři skrze milosrdenství Boží. Ukázal při sobě tuto způsob právě otcovského ducha, kterýmž chce nás k tomu přivésti, abychom raději dobrovolně a z milosti Pána Boha poslouchali nežli bezděky. Nepočíná sobě Apoštol tuto pansky neb tyransky, aby donucoval nelítostivě k víře trestáním neb katem, jakž Antikrist obyčej má činiti, ale prosí. Chce, abychom pobožnosti následovali, ne z[e] strachu a bázně otrocké, ani pro strach pekla, ale abychom vše rádi z milosti a dobrovolně činili. A aby někdo nemyslil, že nejsou tyto věci velmi potřebné, k nimž nám slouží, pro tu příčinu dí: Prosím skrze milosrdenství Boží, totiž jest-li komu milosrdenství Boží milé a vzácné (máť pak jistě býti každému vděčné,² poněvadž z něho má původ a začátek všecko naše spasení) a nechcete[-]li milosrdenství Božího potratiti, tedy přijměte toto naučení a jeho následujte.

II. Znamenati tuto sluší: Co jest to vydávati těla naše v oběť Pánu Bohu. Mluví Apoštol podlé způsobu již mezi lidmi známého a zvyklého, jakož Židé obyčej mívali Pánu Bohu vždy něco obětovati a dary jemu přinášeti, takž i pohané svým Bohům obětovali oběti a mnozí své vlastní děti modlám svým posvěcovali: aneb skrze oheň protahujíce, jim je dávali: takž tuto Apoštol k tomu vede, abychom nechajíce cizích jiných obětí, sami sebe se vším což máme Pánu Bohu dávali a posvěcovali, již více sami svoji nebývali, toho což by se kdy nám samým a tělu našemu líbilo, nečinili: ale všecky naše moci a skutky vnitřního i zevního života, k činění vší vůle Boží vynakládali a Zákonem jeho svatým je zpravovali: nic jiného nechtíce, nežádajíce, nečiníce, než to co Pán Bůh míti chce. Protož Apoštol dí: Abyste vydávali Bohu svá těla, totiž všecken celý život váš vnitřní i zevnitřní, duši i tělo, zapírajíce sami sebe pro Boha: jakž tomu sám Pán nás učí ve čtení svatého Matouše 8. kapitole řka: „Chce[-]li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám.“ V jakou pak oběť máme těla svá vydávati, i to vysvětluje:

1.  V oběť živou. Tam v starém Zákoně mrtvá těla hovádek zmordovaných obětovávali Pánu Bohu, tuto již takových nechce oběti mrtvých než živé. Dokudž [j]sme živi, čerstvi, zdrávi, tehdáž služme Pánu Bohu a neodkládejme do starosti nebo do nemoci, když odpolu mrtvi jsouce, sotva se hýbati budeme moci. Živi pak býti máme v Kristu Ježíši Pánu našem a v účastnosti jeho, jakž tak sám Apoštol to vykládá, když praví: „Živi [j]ste Bohu v Kristu Ježíši Pánu našem.“ A níže: „Vydávejte se k sloužení Bohu, jakožto vstavše z mrtvých, a jsouce živi.
    
2. V oběť svatou: totiž abychom v smysle a v[e] vůli Bohu se posvětili, a skutkem to což Bůh dobrého Duchem svým v nás dělá, prokazovali a již se více hříchy světa nezprzňovali, poněvadž těla takových lidí, již býti mají chrám Ducha svatého.³ 
    
3. V oběť Bohu libou. Nelíbili se Bohu Kainovy oběti a jiných, neb pravdy, víry a lásky při nich nebylo. Aby kdo dal i tělo své na oheň, když není lásky, není příjemné Bohu.⁴ Také necelé, chromé, nečisté oběti nelíbily se Bohu, a on je zapověděl sobě obětovati.
    
4. Rozumnou službu vaši: službu takovou, jakouž nám Bůh v slovu svém vyměřil a ukázal: totiž duchem i tělem ji konati a věděti, co, proč a komu činíme. Nerozumná pak služba jest, chtíti Pána Boha odbýti zevnitřní poklonou, zlatem, stříbrem, mšemi, zvony, zpěvy, varhany etc.

O druhé věci

Jak se každý má ve svém obcování chovat, tomu učí Apoštol dalšími slovy:

1. Nepřipodobňovati se světu tomuto: nečiniti a nedělati tak jakž jiní lidé světa milovníci dělají. Na světě jest žádost očí, žádost těla a pýcha života, tedy věcí těch nenásledovati. Svět⁵ jest Bohu nevěrný, neposlušný, hledí jen své slávy, pýchy, marnosti, miluje sváry, kratochvíle, opilství, tance, zahálku: jeho služebníci směle a svobodně hřeší, činí, což se jim líbí, žádnému nedají sobě rozkazovati, ani se trestati. Nám pak nesluší jemu se rovnati, ani svých hříchů tím vymlouvati, že jiní tak činí. Co nám po těch kteříž světu slouží: dobře dí svatý Jakub; že „přízeň světa jest nepřítelkyně Boží“.⁶ 
    
2. Proměniti se obnovením mysli naší: neváží před Bohem proměnění oděvu zevnitř, ale obnovení mysli, aby člověk měl vůli a úmysl stále jinačejším býti nežli prvé: a to skutečně hledět při sobě prokazovati: tak aby všecken byl jako nový, podruhé z Boha narozený: čemuž tam Pán⁷ Kristus učí Nikodéma.
    
3. Zkusiti, jaká jest Boží vůle dobrá: Opustíce našich žádostí vůli, po samé vůli Boží se ptáti a ji zkušením, že jest libá Bohu, poznávati. A tu Boží vůli má člověk poznávati na dvé;
   
   
   1. Jaký jest Pán Bůh k nám, jestli milostí svou nakloněn, čili nic.
   2. Co on chce od nás činěno míti, aneb zase nechce, v tom se zkušením utvrzovati máme.

O třetí věci

Jak se v společnosti Církve chovati máme, učí Apoštol; Že ne více smysliti, nežli sluší. Což příkladem vysvětluje známým: jaký způsob jest údů v jednom těle zůstávajících, takýž i náš býti má v Církvi.

1. Jeden úd nad druhý vynášeti se a jeho potupovati nemá: neb všichni jsou na svém místě užiteční, potřební a platní. Takž i člověk v Církvi nízce o sobě má smysliti, jiných sobě vážiti a o nich dobře smýšleti: nad jiné pak se ne[v]zpínati a nevyvyšovati.
    
2. Údové ne sami sebou stojí: ale moci celého života, všecku sílu, ducha a moc z hlavy berou. Odetneš[-]li který od života, již ten nic neváží a nehodí se: tak člověk má pilně těla Církve a Krista hlavy se přidržeti a znáti, že ne sám sebou živ jest, ale Duchem Kristovým, kterýž všecko tělo obživuje.
    
3. Sluší také člověku každému ve všem dobrém jiným se propůjčovati, žádný úd sám sobě toliko neslouží, ale jiným. Tak oko ne sobě vidí, ale všemu tělu, takž i ty čiň a jiné také hleď vzdělávati, ne sám sebe.
    
4. Jedni druhé mají chrániti: tak ruka chrání těla od úrazu, čelo, obočí chrání oči: ramena, prs a prsy srdce. Tak bratr bratru ať jest jako věže. Tak Kristus za nás duši položil, aby nám prospěl.
    
5. Jeden nad druhým nemá se mstíti, uškodí[-]li jeden úd druhému z příhody,⁸ snese to trpělivě na něm.
    
6. Čitedlni býti jedni druhých bídy a trápení, když jeden úd trpí bolest, všecko tělo toho jest čitedlno.
    
7. Oddělovati se od nepobožných, tak jako zlí, zkažení, shnilí údové od těla odtínáni bývají, aby všeho těla nenakazili.

1. Tj. na závěr.
2. Tj. líbezné, vděčně přijímané.
3. 1Kor 6:39.
4. 1Kor 13:6.
5. 1J 2:16.
6. Jk 4:4.
7. J 3:3.
8. Tj. neúmyslně.