J. A. Komenského
RENUNTIATIO MUNDI
to jest
VÝHOST1 SVĚTU
kterýmž
jeden z utrápených, skrz práčata světa prohnaných, kolotáním rozličným zmatených, avšak do centrum milosrdenství Božího již zase uvedených a Bohu na všecku jeho vůli cele oddaných nehodných Ježíše Krista služebníků,
odevšech
nepobožných, zemstvím čenichajících, a v tělesných žádostech pohřížených
světa synů
zjevně se odděluje.
Křesťanskému, Bohu milému pokolení těch, kteříž právě slovo života poznali, trpělivost svatých přijali, a od nečistot světa, bez poškvrny se ostříhati v úmysl vzali, milým svým věrným bratřím a duchovním přátelům, já před očima všech lidí bezbožnému, bláznivému, převrácenému světu výhost dávající, vinšuji milosti, pokoje a moudrosti, od Boha, Otce světel, a Pána našeho Ježíše Krista, kterýž nás vykoupil od přítomného zlého věku podlé vůle Boha a Otce našeho, jemuž buď čest a požehnání, na věky věkův. Amen.
 |
|
| Jan Amos Komenský zdroj: wikimedia.org |
Pozorujte nebesa, a mluviti budu; poslyš i země řeči úst mých. Ach poslyš a popatř ty, vždycky přítomný Bože, ty přelaskavý milý bratře, Ježíši Kriste! Ach jak se žalostně bezbožný svět k tobě má! Jak tvé přenesmírné lásky převráceně užívá! Jak řídcí velebnost Božství tvého, sladkost milosrdenství tvého, mocnost působení tvého poznávají! Jak všecko, co živo, v zlém se hmyzí a čmírá!
Ó kdo to smrtelným lidem k obrazu tvému stvořeným dá, aby soudili, co a jak slavní jsou u vnitřnostech svých, co a jak mrzcí a bídní v zevnitřnostech svých! a že zevnitřní člověk, rušící se na každý den v žádostech svých, mrtven býti musí, aby vnitřní živ byl.
Ó ty studnice moudrosti, Bože můj a Otče můj, vůdce mladosti mé, (Jer 3:4) já teď jsem, poznávám, vyznávám, mluvím a píši, (a osvědčuji před nebem i zemí, anjeli i lidmi) srdečně a vděčně, sobě ku potěšení, a tobě k věčné slávě a poctivosti, že já ne sám jsem prohlédl, abych viděl a poznal marné a nebezpečné cesty bídných synů lidských, ale žes ty slovem a duchem svým mne osvítil, abych je spatřil; tys se mne dotekl, abych se jich zhrozil: ty mnou zpět trhl, abych se od nich odvrátil: ty mně sladšího cosi ukázal, abych sobě všecken ten marně nadutý, pyšný, slepý, hluchý, ošklivý svět zošklivil. Ó slavný Bože, ó sladký Bože, ó nevýmluvný Bože! Čím se odměním milosti tvé za toto tak divné dobrodiní, kterés mně nenadálému, nezasloužilému, nehodnému služebníku svému, tvoru svému, trupli svému, prokázal: zamlouvám, zasnubuji, oddávám se tobě na věčnost k službě tvé, k lásce tvé, k milosti tvé! A naproti tomu odpovídám se, odříkám se, zhoštuji se, nyní i na všecken čas života svého, světa bezbožného, jeho žádosti očí, jeho pýchy života, všech ničemných marností jeho, jichž odpovědným nepřítelem býti chci a slibuji skrze milost tvou i sám v sobě, jakožto věrný bojovník Kristův, všecko to mořiti, i při jiných (jak mnoho mi milosti propůjčíš) tajné i zjevně, hlasem i pérem udatně bořiti, kaziti, rytířsky, mocí a duchem tvým vybojovávati, přemáhati a vítěziti, i koruny slávy očekávati.
Pojdiž tedy sem na světlo, mrzutá potvoro, spotvořený světe, ať tě, jak krásný jsi, spatříme. Slyš světe! Ty, světe, jsi veliká satanová peleš; pyšného lucipera pyšný hrad; nadutého Belzebuba plný modlářství chrám; nečistého svodníka Asmodea nečistý domek; hltavého Plutona a Mamony nenasycené pastviště; vražedného pekelného loupežníka, tisícířemeslného podvodníka, lsti a lži plná škola; nezřízených žádostí dráždidlo, a tak duší lidských za bídné marnosti tříště, lep těla, udice duše, zoufalosti nástraha, zatracení vnada, proud všecko zachvacující, vír do sebe všeckno vchumlávající, jezero nečistoty, moře nepokojů, a propast zahynutí. Nebo v tobě naskrz panuje modlářství, epikurejství, saducejství, rouhání, zapomínání na Boha, pokrytství, pýcha, nespravedlnost, vraždy, hněv, závist a nenávist, nečistota, sodomství, oplzlost, bujnost, loupeže, krádeže, nátiskové, křivdy, podvodové, fortelové, lsti, lži předivné, nelítostivost, ukrutenství, nevěry, pomluvy, klevety, sočení, číhání nesčíslným způsobem jedněch na druhé, na životy, na statky, na poctivosti summou ve všech stavích svobodné přestupování přikázaní Božích, zjevné neb tajné, pokryté neb prostopášné, bez studu a bázně Boží, bez oslýchání všech jiných tvorů; ach nastojte! toť jest veliký ten plný směsice Babylon, z něhož vyjíti všechněm, kdo spaseni býti žádají, povinné. Směsice, pravím, divná zmatků a spletků jest ve všech stavích; zamotání a zapletení takové všeho všudy, že ani počátku ani konce, ani prostředku žádného neviděti. Začni a examinuj duchovní, světské; mladé, staré; vrchnosti, poddané; rodiče, dítky; kněží, poslouchače, učitele, učedlníky; mistry, žáky; soudce, soudící se; věřitele, dlužníky; prodavače, kupce; pány, zemany, měšťany, řemeslníky, sedláky, chalupníky, podruhy, nádenníky, chodce; manžely i svobodné; muže i ženy; mládence i panny; starce i děti; bohaté i chudé, atd. Najde, ach nastojte, že nikdež při všech těch žádné opravdové pobožnosti a vroucnosti, žádné vnitřní Boží bázně není. Není ani práva, ani spravedlnosti; ani rady, ani rozumu; ani lásky, ani přízně; ani studu, ani bázně; ani mravu, ani počestnosti; ani uctivosti, ani nábožnosti; ani pilnosti, ani bedlivosti, ani svornosti, ani řádu; ani v slovích víry, ani v činech míry; ani v bídách čitedlnosti, ani v potřebách účinnosti; ani srdečné pokory, všickni všechněm činí navzdory; žádného rozmyšlení, a na nápravu pomyšlení; každý v svých navyklostech úprkem běží, jako kůň v běhu svém.
Ach bída, ach žalost!
Pro vitio virtus crimina nunc patitur.
A má v tom Bůh zalíbení míti? ó nikoli, nikoli; nýbrž hněvá se na bezbožné každý den. Střely své nabrousil; posadil se nad potopou. On jest, kterýž rozpustilé starého světa obyvatele povodní zatopí, bujné a hovadné Sodomany ohněm zařítí, zatvrdilé, slepé, pověrné Egypťany Červeným mořem vlastní jejich bezbožné krve zatopí, modlářské, pyšné, lakomé, loupežné Babylonské s bezbožným jejich hnízdem vyvrátí.
Naproti tomu pak své Noele v korábu, své Loty v jeskyni, své Izraelity v zemi Jesen a na poušti, své Judské u prostřed podvrácení, jak zachovati věděti bude. Tak že i uprostřed tonoucích bezbožníků bezpečni budou; uprostřed egyptských temností jasnýma očima světlo spatřovati budou; uprostřed Belsazarových kvasů střízliví zachováni budou; aby hleděli na skutky Boží, a dívali se na zahynutí bezbožných.
Protož ty, ó věřící a křesťanská duše, Hospodinu se těš, a on dá tobě žádosti srdce tvého a vyvede spravedlnost tvou jako světlo, a nevinu tvou jako poledne. Nyní mnoho trpěti a na vše strany s satanem bojovati musíš; ale blaze tobě, vystojíš-li ten boj dobře! Vystojíš pak, budeš-li v síle Boží státi a bojovati. Nebo on dí: Doufejte, já jsem přemohl svět. Děkuji tobě, můj vítězi, Kriste, žes za mne přemohl, i jáť přemohu v tobě. Děkujiť, žes mi falešný ten larvami obestřený a ulíčený svět poznati a jeho se zhostiti dal. Dejž mi také, prosím, ať mocí a pomocí tvou spolu s jinými tvými upřímnými (ač nemnohými) proti němu bojuji; a nedopouštěj, abych každodenně s ním, dokud zde jsem, zacházeje, a jako s smolou se obíraje, nakaziti se a znovu pokáleti měl; nýbrž abych příkladem tvým mezi farizey sedaje, jedovatým střelám pokušitelů a posměvačů vyhýbati uměl, a z cest tvých nikam se neuchyloval. Aj, úmyslu jsem Bože můj, všecko sobě pokládati za škody pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše mého, ztratiti všecko pro něj a míti za lejna, jen abych jeho získal. Vztekej se, světe i peklo, jak chcete, nedbám nic, Stvořitel můj jest Pán můj, Otec můj; Syn Boží jest bratr můj, tovaryš můj; ráj jest vlast má, nebe dědictví mé; co mi do tebe, světe, bídný světe, lopotný světe, slepý světe, k zatracení běžící světe? Já pak, Ježíši Kriste, jsem a zůstávám služebník tvůj, syn děvky tvé; nalož s služebníkem svým podlé milosrdenství svého, nauč mne ustanovením svým, dej, ať se tebe nestydím v pokolení tomto zlém, ale udatně stojím v tobě.
Desino nunc meus esse, tuus cupio esse, Jehova.
Styx, caro, nunde, vale; sum Domini eja mei!
Cedite, nil quiequam in me juris habetitis unquam.
Sat scio me hujus Hori praesidio incolumen.
A protož preč trubači a zástupové hlučící! všeho piskotu, skřehotu, hluku, nedbám, ani jemu uši víc nepropůjčím.
Píšťala sladce zní, když ptáčník ptáčata vábí.
Odstupte ode mne, činitelé nepravosti, nýbrž nástrahy nepravosti! Hospodin jest můj podíl, mé dědictví, hrad můj, skála má, síla má, světlo mé, spasení mé, strážce můj, ochrance můj, alios ignoro patronos. On jest má ozdoba, má koruna, mé slunce, má sláva, mé věčné dobré. Nechlubím se lidmi, a ničím jiným: v samém Bohu mém jest chlouba má. Nebo kdo chce moudrým býti, ten buď bláznem, aby učiněn byl moudrým. Poněvadž Bůh moudré světa lapá v moudrosti jejich, a naduté uměním dává v převrácenost smyslu.
Takových nesčíslných marností a neužitečných snažností světa naučil jsem se z milosti Boží nedbati, mnohotvárných zaměstnání od pravdivých činů ve všem svém životě a povolání oddělil jsem, a oddělovati sobě uložil; nic na to nehledě, že na sebe smích a žertíčky marného světa obrátím, jakž jsem počátky toho v počátečním svém obrácení ne jen pocítil, ale i vystál. Vímť o tom, že kde Bůh můj dílo své milosti při mě rozmnožuje, satan také dílo zlosti proti mně stuží. Však milost Boží vím, že zvítězí ve mdlobě mé. Byl-li jsem komu trnem v očích, ustupuji; zavázel-li jsem komu, uprázdňuji; zastěňoval-li jsem komu, aj odsloňuji; byl-li komu život můj těžký, aj umírám i jemu, i světu, i sobě sám, abych Bohu živ byl. Chvála buď věčná Bohu, žes sobě toho na mně, bláznivý, vzteklý, střeštěný světe, nedovedl, aby mne sobě podkasal, nástrahami svými zmámil, líbostmi zjímal, zvyklostmi svázal, a obyčejem zhovadilé té směsice živu býti navedl, nýbrž ani toho, abychť spůsobem placentinů a pochlebných fatkářských kazatelů, polštářů podkládati a nekajícností tvých vymlouvati pomáhal. Tollat te, qui non novit. Nechť se s tebou zapletá, kdo tě ještě nepoznal; mé oči osvítil Bůh můj, tak že sobě za nejnesnesitelnější pokutu pokládám na světě slávy nějaké světské užívati, neb se jí dotýkati, a volím tisíckrát umříti (z milosti Boží) nežli se jednou k tobě, světe, navrátiti. Kochání mé Kristus, kochání milé, kochání vděčné, kocháni věčné, kochání takové, jemuž ty, světe, a tebou opojení nešťastní lidé, nerozumíš.
Tobě Pane Ježíši, buď chvála, z něhož jde vítězství mé! Ne já jsem se vychválil z víru toho, ale tvá milost; ne já jsem se vymotal z labyrintu toho, ale tvá moudrost; ne já jsem se dobyl z okovů těch, ale tvá všemohoucnost: tys rozvázal pytel můj.
Ne žebych již dosáhl, neb již dokonalý byl, ale že snažně běžím, abych dosáhnnuti mohl, tak jakož od tebe již dosažen jsem, zapomínaje na to, co pominulo, k tomu pak, což předemnou jest, chvátaje, k cíli odplaty svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježiši. (Fil 3)
Aj, jaks ty moudrý, opatrný a prozřetelný, světe že v čas morního nebezpečenství nakaženým místům vyhýbati učíš, před nimi se, a chudé lidi před sebou, zavíráš s velikým nemilosrdenstvím. Pokolení ještěrčí! Kdo vám ukázal, jak byste nákazy těla vyhýbali, nákazy pak duše v smrdutém světe špítali! Mezi jitřícími se jedovatými, smrtelnými hříchů pryskýři a hlízami, kteříž tělo i duši v věčné zatracení přivodí, postaveni jsouce, těm žádný vyhýbati nechce; nýbrž lahodíte sobě vespolek, hladíte, a jedni druhým flastry povrchu kladouce, šálíte se, a jedni za druhými věčnou smrtí mřete? Ó mizerní Jidášové, kteříž se líbáním vespolek zrazujete! Ó hloupí Adamové a Evy, kteříž sobě tu přece život, kde smrt jest, slibujete! Nešťastný, kdo se zvyklými těmi vašimi trošty krmí! Bídný. slepý, k zahynutí chvátající člověk ten.
Nebo komu ďábel a svět slibuje, ten jest jistě oklamán. Koho svět a ďábel ctí, tomu jistotně zahanbení nastává. Kdo se světu líbati a od něho milkovati dá, tomu se k nemilosti Boží jistá cesta strojí. Proto dobře svatý muž dí: ničeho, co sobě svět za zvláštní pokládá, nežádej; nechť jest tobě svět ukřižován, a ty jemu. A tak máš, upřímný křesťane, světlá znamení činů svých v světě: co svět nelibuje, co haní, čemu se protiví, to libuje Bůh, tomu napomáhá Bůh, to obrací k slávě své Bůh. Nechť svět repce, nechť mumle, nechť šilhavě hledí, nechť hrozí: nedbej, ohroz se, posilni se, jdi, jaks započal, nezapomínaje toliko vzdychati, a volati: „Čas jest, aby se přičinil Hospodine; nebo lidé zrušili zákon tvůj!“ V světě býti musíme, ale nemusíme s světem jha táhnouti; jakž Kristus, Mojžíš, Jozef, Daniel, aj. příkladem svým ukazují. Neboť svět v zlém leží všechen, proto že jest peleš lotrovská, hospoda divoké zvěři, v níž hospodářem jest lživý, lstivý, vražedný podvodník satan.
Protož v tomto ďáblovém hostinci bezpečně sobě počínati, ovšem meškati se, darmo; nýbrž bdíti, ohlédati se, a jak se komu jitřní záře milosti Boží zableskne, hned vyskočiti, a jadrně k nebi (bezpečnými Božími cestami, v stráži a průvodu anjelů kráčeje) pospíchati sluší; to jest ten běh pobožnosti. Mezi tím nech sobě v tom ďáblovu hostinci synové Beliál povolují, vískají, hejskají a páší, co chtí, až nenadále jedni za druhými a naposledy všichni spolu potopou hněvu Božího přikváčeni jsouce, a uvinění na soudu Božím, jakožto rouhači milosrdenství Božího, k mukám věčným oddáni budou. Naproti tomu pak náš nebeský ženich své věrné poutníky přivítaje, z očí jejich slzy všeliké setře, po dlouhé práci ustálé občerství, do stánku nebeského a příbytku otce svého uvede, a jim odpočívati, radostí a potěšení věčného užívati káže.
Přijď Pane, Ježíši, a neprodlévej!
Povstaň, aby soudil zemi.
