Tomáš Štítný ze Štítného: Jak máme milovat Boha a jak bližního

Dva krátké oddíly z prvního svazku nejvýznamnějšího díla českého spisovatele a osobnosti rané české reformace Tomáše Štítného ze Štítného († mezi 1401 a 1409) Knížky šestery o obecných věcech křesťanských. Věnují se dvěma největším přikázáním dle Mk 12:30n et par: lásce k Bohu a lásce k bližnímu.

Kak¹ máme Boha milovati

I jest pak dvojitá ta dobrá milosť,² ješto caritas slove [v] latině, jížto má sobě člověk tu věc, kterúž miluje, vzácnosť: jedna strana chýlí se k Bohu, druhá k bližniemu.

Ale ti málo Boha milují, ktož jej jen řečí milují, a nechtie proň hřiecha ostati,³ nechtie proň cizieho vrátiti, nechtie proň, což na ně přepustí,⁴ pokorně trpěti, poznajíc se, že jsú duostojni trpěti pro své hřiechy, aneb pro čáku⁵ věčné odplaty, ani chtie proň pokáním svých hřiechóv polepšiti. Málo ti Boha milují, ktož jej jen dotud milují, dokudž se jim dobře vede po jich vóli; a nemilují tak v protivenství, jako v prospěšenství; aneb ktož v dobrém bydle jeho⁶ zapomíná. Ten také málo miluje Boha, ktož jej i svět chce milovati. Neb svatý Augustin praví: „Málo tě ten, milý Hospodine, miluje, ktož s tebú co jiného miluje, jehož pro tebe nemiluje.“

Přieliš pak Boha milovati i žádný nemóž. Neb jakž nejviec jej kto miluje, neřku zde na světě, ale i všichni svatí v nebesiech: ještě jest duostojen většieho milovánie. Leč bych chtěl řéci, by to bylo přielišné Boha milovánie, kdyby kto kazil se sám z dobré vóle přielišným utrpením. Ale toho jest on nepřikázal; protož ne z milosti⁷ pořádné, ale z nemúdrosti bylo by to. To také jest přielišná milosť, ale lépe řku, nenie milosť, ale nemúdrosť, neb tú milostí i jeden svatý nikdy jest Boha nemiloval, ješto dějí: Boha slušie tak milovati, ažby i jedné odplaty od něho nechtěl, ať nebude milosť nájemná a otročie. Znám to, nemám pro žádnú jinú odplatu milovati jej, kteráž by on sám nebyl, chci-li jej právě milovati. Ale miluji-li jej, tehdy rád bych jej měl;⁸ a tak nemohu jeho milovati, nežádaje jeho mieti;⁹ a tak odplaty žádám, abych jej měl. I kakáť¹⁰ by to byla milosť, kdyby mi kdo řekl: „Miluji tě, ale netbám na tě.“ A když mně hubenému¹¹ nemóž se líbiti ta milosť,¹² kakž¹³ se pak má líbiti Bohu, ktož by jej miloval, a nežádal jeho jmieti?¹⁴

Pravá miera Boha milovati jest, nade vše jej milovati a bez miery, jakož se spievá: „Směj, což móžeš chváliti;“ takéž já řku: Směj, což móžeš milovati. A tak jeden viece, druhý méně má jej milovati, jakž koho Buoh obdaruje. Neb ktož Boha pozná lépe, ten větší žádostí jej miluje. Ale obecně každý najméň as a tak, ktož chce spasen býti, má Boha milovati, aby proň smrtedlného hřiechu ostal, cizie vrátil, zdravie, sbožie i život raději ztratil, než by se jeho sluhú nenazýval a ničehož nadeň nemiloval, ani s ním roveň, neřku světského, ale ani nebeského, ani samé svaté Mařie, ale vždy nade vše jej; a tak aby vždy plnil kázánie jeho jmenem desatero.¹⁵ Sámť jest Kristus to řekl: „Milujete-li mě, chovajte mých přikázání.“¹⁶ A ze všech jeho přikázání toj‘¹⁷ najprvnějšie, jakož sám spasitel svědčí: „Miluj Boha svého se všeho svého srdce, se všie duše, i se všech svých sil, a se všie mysli, a svého bliežnieho jako sám se.“¹⁸ O bliežnieho milování potom budu mluviti. Ale Boha milovati se všeho srdce tj.: celým, nerozdvojeným srdcem, ne tak, by i jej i svět bylo milovati; kakž koli se všeho srdce Boha milovati to slove, když jej kto z pravé chuti a z srdečné sladkosti miluje, tak že ta chuť a sladkosť odžene a hořkú učiní všicku libosť světskú a tělesnú. A přicházie z toho, když se člověk rozpomene na předivnú boží moc, žej‘ tak divné veliké věci i malé z ničehož stvořil, a múdře vše působí a dobrotivě chová; a zvláště, žej‘ pro svú velikú dobrotu tak milostivě zpósobil spasenie lidské; a tak často se nahodí, že někak v brzkosti mysli z toho přijde, že jako zakusí taký člověk kakés chuti nevýmluvné, když pilně a vděčen jsa toho, celým srdcem o tom myslí. Však nepravi¹⁹ toho já, by každý člověk hřešil smrtedlně, kterýž by ho tak sladce nemiloval; ale dosti jest k spasení, ač nenie dosti k svrchování, když kto Boha miluje tak, že z úmysla nic toho nenie, jehož by nechtěl prvé ztratiti, než Boha. A však každý se sám nutkaj i bližnieho ponúkaj dobrotivě, aby lépež milovali Boha vším srdcem, celým, nedvojiec ho protiv Bohu, se všie duše a se všech sil jejie, tociš,²⁰ aby múdrosť a rozum k tomu obrátil každý, aby rozeznal pravdu s křivdú, pravdy žádal a křivdu tupil; rozeznal zlé ot dobrého, aby věděl, co čině a co nechaje; rozeznal, coj‘²¹ dobré a co lepšie, aby věděl, co obera. A také se všech sil svých máme Boha milovati, tociš snažně máme činiti jeho vóli; a se všie mysli, tociš uprúc mysli ústavně milovati jej, nevážiec sobě proň i jedné práce, ani smrti. Takť jej jest miloval svatý Pavel, neb-tě řekl: „Jist jsem, že ani smrť, ani meč, ani co nynějších přieběhóv, ani budúcích, móž nás odlúčiti od milovánie Boha.“²²

Protož zvláště vás napomínám, milé dietky! aby[ste] Boha milovaly, a rády o něm poslúchaly, č[e]tly i mluvily, jeho moc, múdrosť i dobrotu znamenávajíc;²³ neb když o tom budete mysliti pilně, uzříte, kakť slušno a dobro jej jest milovati. A čím jej lépe budete milovati, tiem se lépe budete hřiechóv střieci²⁴ a činiti jeho libosť.

Kak bližnieho milovati

I jest v nás najvětšie božie libosť, když milujíc jej i milujem se spolu. Neb jest spasitel řekl: „Po tom poznají všichni, že jste mlazší moji, budete-li se spolu milovati.“²⁵ Neřekl-tě: budete-li sobě činiti veliká utrpenie, ale budete-li se milovati. Praví svatý Jan: „To přikázánie máme od Boha, aby, ktož miluje Boha, miloval i bratra svého.“²⁶ Ale ten málo miluje bližnieho, ktož se dá rozmoci hněvu, že vzeklne,²⁷ vzlaje²⁸ pro lec cos, vzprcha protiv družci;²⁹ a kterýž jen dotud miluje jen řečí, dokadž nenie družci třeba, ale skutkem nepomóž, když uzří nedostatek čí, a moha pomoci. A tak, jakož die svatý Jan: „Kak móž řéci: miluji Boha, jehož nevidí, když nemiluje bližnieho, jehož vidí?“³⁰ Ten také miluje málo, ktož pro svój zisk malý druhému učiní škodu velikú, aneb přezří,³¹ staviti moha;³² a také ten málo, ktož sbožie kakž kolivěk viece miluje, než bližnieho svého; ten také miluje málo, ktož jen sám na se jest tak laskav, že nemní, by kto Bohu slúžil, když neslúží tu službu, jako on slúží, i bude jiných za nic nechtieti mieti.³³ Ano, jakož rozliční údové v těle, a vše potřební: takéž lidé, rozličně Bohu slúžiec, potřebni jsú v svaté cierkvi.³⁴

Ten pak své bližnie miluje přieliš, ktož mní, by vše dobře bylo, což oni činie; aneb ktož by jich spasenie raději viděl, než své, sám by chtěl Boha ztratiti proto, aby jej jiní měli. Ktož by tak miloval své bližnie, zle by činil, že by je miloval přieliš. Veď dražšieť věc jest Buoh, než ves svět,³⁵ než k tomu i anděli se všemi svatými. Což by pak pomohlo mně, by všickni jměli³⁶ jej a já sám jediný nejměl jeho? jistě lépe by mně bylo, bych já sám jediný jměl tu nejdražší věc, v níž samé ovšem bych dosti jměl, nežli by všichni, i ti, ješto v pekle jsú, jej jměli a já nejměl? Veď Bohať lacino vážie, ktožť tak pravie, byť chtěli za všecky, by to lze bylo, sami Boha býti odlúčeni. A snadť jim nenie tak na mysli; pakliť jim tak jest, jistěť jest zle a nemúdře.

Pak chci řéci obecnú řečí: že přieliš druhého miluje ten, ktož raději Boha rozhněvá, než toho, kohož miluje. Ten také přieliš druhého miluje, ktož dá proň o sobě zle mluviti a zlé domněnie jmieti. Ti ovšem přieliš, ale lépe jest řéci, nemúdře se milují, ktož se ke zlému milují; neb ti nemilují sebe, ale nenávidie; neb ktož miluje nešlechetnosť, jakož skrze Davida duch svatý praví, ten své duše nenávidí.³⁷ Ktož také bláznově se milují, jakož jest obyčej v smilných milostech, že radějše se božíeho hněvu vážie, i ohyzdy³⁸ před lidmi a hanby ohýrají,³⁹ než by zlosyn pustil⁴⁰ od zlé dceře, aneb zlá dci⁴¹ od zlosyna. Pohřiechu! i v manželství ta přielišná a nemúdrá milosť bývá, že se jeden druhému zlým spieše chce slíbiti⁴² nežli dobrým; a to, ještoj‘ v manželstvě skrovně přezřieno,⁴³ to obrátie v přielišnosť a v nelepotu.⁴⁴ A když potuchne mezi nima ta milosť, bezpřémně⁴⁵ nemúdrá, z toho veliká nemilosť potom bývá; jeden druhému nebude věřiti, a najviec žena, řkúc, aneb na mysli jmajíc: „Dřévez⁴⁶ na mě byl laskav, již na mě nedbáš; snad jinú miluješ?“ Z toho počne se po kúzlech ptáti, chtiec jinú muži svému ostuditi, sama Bohu ostydne i všem svatým; chtiec muže, aby ji miloval, připraviti svými čáry, smysla jej zbaví. Takéž nemúdrý muž, když potuchne v té nelepotě a nemúdré milosti, spraví na ženu, by jemu mila nemohla býti, lec kakús jí ohyzdu dada. Ty také děti milují přieliš, ktož jich nekáží,⁴⁷ zlého jim nebránie, aneb protiv Bohu chtie je bohaty učiniti. Pro Buoh! každý se střez té milosti; neb což koli člověk přieliš miluje, toj‘ zpósobil Buoh, že bude jej mrzeti přieliš. Tak se čte v Králových knihách⁴⁸ na příklad tomu, že syn Davidóv jeden zamiloval sestru, že byla krásná, až chřadl pro tu milosť. A když jednú k němu přišla a přinesla jemu někakého jišelka postřiebati,⁴⁹ uzřev svój čas, podávil ji.⁵⁰ Potom tak jej srdečně mrzala, že na chvíli nemohl jie s sebú přenechati; ale kázal ji ven vystrčiti. Právěť se těm takéž stane, když se bezpřemně milují přieliš, že se budú mrzeti přieliš; často zde počnúc, pak potom ovšem, nepokají-li se,⁵¹ když spolu v pekle budú, budú se mrzeti tak, že by radějše mnohokrát smrť trpěli, nežli na se hleďali. A dobřej‘ to podobné; neb jeden pro druhého mnoho v nebesiech dobrého ztratí, a v pekle mnoho zlého zaslúží jmieti. A takto, že spolu budeta, přehrozná muka jim bude.

Jest pak hodujie⁵² miera milování bližnieho, a tu jest sám Buoh ukázal, řka: „Miluj bližnieho, jako sám se[be].“⁵³ Tiem, že die „jako sám se[be],“ ne viece, nekáže, aby tolikéž miloval, jako se, ale aby takéž miloval; tociš: jakožť libo jest, ještoť kto co dobrého učiní, takéž ty učiň svému družci; a jakož by nechtěl, byť kto tobě zle učinil, takéž ty nečiň zle druhému. Takť jest sám Kristus řekl: „Což koli chcete, aby vám lidé činili, též vy jiným čiňte; a což nechcete od jiných trpěti, toho nečiňte jiným.“⁵⁴ Toť jest hodujie miera a pravá bližnieho milovati. Múdrý, ktož se umie milovati, dosti má na tom přikázání; ale nemúdří, ktož se sami neumějí milovati, ti i v milování bližnieho zablúdie. Protož potřeba jest každému, aby se sám najprv uměl milovati, poněvadž každý všecky jiné jako se má milovati; jakž v svém zablúdí milování, tak jest zablúdil ve všech milování, když jiné všecky takéž chce milovati nemúdře, jako i se[be]. Pakli jiných nemiluje, tehdy božie kázánie jest přestúpil; pakli jiné miluje a sebe nic, toť jest také protiv Bohu. Kázal-tě Buoh: „miluj, jako se[be];“ tociš s přirozenímť jest dáno, aby se miloval, netřebať toho přikázati; ale potřebať jest, aťby bylo ukázáno, kak se máš milovati. A toť jest tu ukázáno, když jest řečeno: „Miluj Boha nade vše.“ Byť řečeno bylo: „miluj se,“ snad by zablúdil. Neb praví svatý Augustin: „Nevědě kakýms činem nevýmluvným, ktož koli sám se miluje, ale ne Boha, ten nemiluje sebe; a ktož Boha, ale ne sám se miluje, ten se miluje.“ Neb ktož sám sebú nemóž živ býti, jistěť umře, se[be] miluje. A protož nemiluje se, ktož, aby nebyl živ, miluje se; ale když kto miluje, jímž jest živu býti, ne se[be] miluje, i miluje se viece, jenž proto sebe nemiluje, aby to miloval, jímž živ jest. Jako oráč zdá se, by viece obilé miloval, než se[be], že tak mnoho pracije pro ně: a však ne pro obilé pracije, ale pro se[be], aby se obilím živil. A tak i viece jiných přikázání Buoh-tě přikázal: když ta plníš pro milosť boží, se[be] miluješ.

A takéž miluj i bližnieho: ani sebe miluj, ani bližnieho tú oblastní milostí, od jiných se lúče; tať jistě i od Boha lúčí.⁵⁵ A nebudeš slušeti k nebezpečným časóm, o nichž praví svatý Pavel: „Budú lidé, ješto sám se každý bude milovati.“⁵⁶ A toho zlého také nebudeš účasten, co se té oblastnie milosti a odlúčené od jiných přídrží. Neb ihned svatý Pavel přičinil jest, co se jiného zlého přídrží, toho oblastnieho milovánie, řka: „ješto budú sbožie milovati, vznešení, pyšní, hánce božie, neposlušní otcóv, nevděční, s šerednými hřiechy, neduchovní, bezduší, utrhači, smilní, bez dobrotivé štědrosti, zrádce, nestydatí, oslepení, viece rozkoš milujíc nežli Boha, podobenstvie majíc, jako by slúžili Bohu, ale šlechetnosti božie služby a jejie moci, jež z nie pocházie, odřekvše se.“⁵⁷ Neb všecko toto zlé od toho jako z studnice pocházie, ješto jest najprv položil svatý Pavel, řka: „Budú lidé, ješto každý sám se bude milovati.“ Protož ktož chce právě bližnieho milovati, má se sám najprv uměti milovati; a ten se umie milovati, ktož miluje Boha, i činí rád jeho vóli, a té hledá, té žádá, té by se nikdy nechtěl protiviti pro pravú milosť; a protož, což neslušie, toho se střeže. A tak má milovati i bližnieho, k Bohu s ním mieně pro jeho věčné blahoslavenstvie; a toho má jemu pomocen býti, jakž moha a uměje, tělesnú věcí i duchovní, skutkem i radú, ochotenstvím i tresktáním pořádným, jakž na kom vidí a na sobě; a čistě jej milovati, ani jej sebú, ani se jím k zlé žádosti podněcije; a také věrně: ne proto ukaž milosti, by jej chtěl v čem oklamati; protož ve zlém jemu nepochlebuj. Má také ústavně bližnieho milovati, a najviec, s kým jest kto viece v obyčeji. Ač tě svým nedomyslem⁵⁸ rozhněvá, ne inhed ostávaj⁵⁹ božieho kázánie. Znamenaj, kak máti neb otec mnoho práce přejmějí, než se dietěte dochovají, aby přietele vzchovali sobě. Takéž ty mnohokrát odpusť, ač tě rozhněvá mnohokrát; hledaj těch cest, ač-tě i křiv, aby ho navrátil. Ano světští lidé řiekají: „Přieteleť jest i bolejíc chovati.“ A když pro světský běh to činie, čím viece to slušie pro božie přikázánie učiniti? Ale mnozí činie protiv tomu: vidúc někdy, že přietel potreskce jich pro jich lepšie, však se vzedmú,⁶⁰ nemohúc hněvu zatajiti. To-li jest ústavná milosť byla, žes miloval, donidžť pravdy nepověděl tvój přietel? Ano praví mistr Tullius: „Čiež uši tak jsta zavřieně k pravdě, ež jie od přietele slyšeti nechcta, toho spasenie jest rozpačno.“⁶¹ A ktož jen dotud miluje družce, donidž jemu nic protivného neučiní, ten jest právě jako moře. Neb može, když jest ticho, velmě se pěkně zrovná a zhladí, že pěkno po něm popatřiti; ale jakž náhle vietr pověne, tak se vzmutí, tak se vztočí, jako vzteklé, večas vzhuoru, večas dolóv, tak smrduté pěny pustí. Takéž i člověk neústavný v milosti bude se zdáti tichý, a jako by měl pravú milosť k svému bližniemu; a jakž náhle učiní jemu někto něco protivného, tak milosť zmiše,⁶² tak se vzlobí, tak vzprchá a druhdy zlú řeč vypustí, ješto hněvem vonie, neb v oči, neb kromě očí, právě jakož vypúštie moře smrduté pěny. A tak milosť stane, neb jest nebyla ustavična.