Sigismund Ludvík Bouška: Hřích

Báseň benediktinského řeholníka a kněze, zakladatele a jednoho z hlavních představitelů Katolické moderny S. L. Boušky (1867-1942) ze sbírky Pietas z roku 1897, která poetickou formu shrnuje „dějiny hříchu“: od pádu Satana i člověka až po současný hříšný svět. 

 

Hrůzné vidění. Ztrnulým hledím okem

k počátkům věcí dlouhým, bolným věkem,

čas letí skokem, divým honěn zmokem,

zřím jeho tuhý zápas se člověkem.

 

Věčnosti strže. Trojice sama žije.

Trojí kruh jen v závrati štěstí se točí.

Bytosti nové z odvěké tryskly harmonie,

blaženost Boží z duchových line jim očí.

 

V nesmírných kruzích kol trůnu Boha víří...

Běda, mnozí v chorovodu¹ se staví,

vlastní krásou zpiti v nitro své míří,

ohněm pýchy vlastní si peklo žhaví.

 

Hvězdy se řítí šíleným s nebe pádem.

Jedna bledne obrovská v obrů středu,

padá, padá démonů krutým řádem

v záhubu věčnou bez Boha, vzdor a bědu.

 

Vidím Adama praotce, vidím Evu.

Se stromu ráje démon hadem se plazí,

vidím Cheruba s plamenným mečem hněvu,

rodiče první prchají s hadem nazí.²

 

Adam sehnut, v pláči mně Eva se ztrácí.

Jenom hada mohutné vidím tělo,

vždy a všude démon ten zas se vrací,

při lidstva práci týčí své drzé čelo.

 

Rodí se Kain. Hned do duše jeho syčí,

odbojem drsným plní tu mladou duši,

k nebesům nutí pěst jeho trpasličí,

do skrání jeho vzdorem a zlobou buší.

 

Oltáře dva si z balvanů staví bratří,

mezi nimi poprvé smrt se rodí.³

Krev lije Abel – oběť ta hadu patří,

roste, roste, v krvi té tělo své brodí.

 

Lidstvo se množí, hýří synové světa.

Zvolna Noe obrovskou archu staví – –

Nesmírná vlna lidstvo s povrchu smetá,⁴

had roste znovu, nové oběti dáví.

 

Zřím jej v děsu apokalyptickou stvůru:

Jeho tělo objímá kouli země,

v spirale valné zdvihá se ku azuru,

k slunci výše vymrštil svoje témě.

 

Zlaté, stříbrné desky krunýř tvoří,

planou, svítí řeřavým kovem pekla,

horkou krví zbroceny, bronzem hoří,

krví, jež hojně ze sváru lidstva tekla.

 

Duní, řinčí tajemnou hlubin tůní,

časem strojí hody své v pláních války,

nad světa lány despoticky trůní,

titana tělo do věků táhne dálky.

 

Mizejí věky závinů jeho kruhem...

Golgota tmí se,⁵ na kříži Láska zmírá,

v minulost, v příští teskným světa luhem

Ježíš v mukách v oběti svojí zírá.

 

Skončena oběť. V hrůze svíjí se Satan,

řada duší z objetí jeho prchá,

modly se kácejí, v divadle žasne katan,

na půdu cirku posvátná kane sprcha.⁶

 

Hossanah Kristu! Jupiter v prach se řítí.⁷

Augustin žízní po svatém vody křestu.

Zpívejte hymny, nové začíná žití,

Kristus je světlo, k ráji nám ukázal cestu!

 

Mizejí věky, umění divy tvoří,

nesmírné dómy k nebi se tmí a věží.

Mizejí věky, věčná lampa hoří

samotna v chrámu, před nímž se bíle sněží.

 

Titanský had se stržemi světa plíží,

nezřím jej okem, duše jen ducha tuší:

sedmerým kruhem oblouky jeho víží

ubohé lidstvo, sedmerý bol je kruší.

 

Nezdolná pýcha žezla i bratry drtí;

dětské již ruce kladivem sváru bijí;

stenání bídy zní z nádherných paláců čtvrtí,

pohlaví dvé se v rozkoše křečích svíjí.

 

Šampaňské kypí, kaviár jazyk dráždí;

plamenem dýchá závist v míru lesy;

nečinné davy válí se, ducha vraždí, –

sedmerým kruhem spirala hadí děsí.

 

Lidstvo je uštknuto zubem příšerné zmije,

na poušti světa Mojžíše hledajíc hyne,⁸

v palčivých mukách v ňadra si ruce ryje,

marně mu Ježíš se kříže svého kyne.

 

„Není víc Boha! Evoe,⁹ není hříchu!

není víc rány!“ – V ranách se Lazar hroutí,

zachránil aspoň jediné co měl: Pýchu,

chatrnou hůl v té k Věčnosti vratké pouti.

 

Kněží Krista v posměchu světem bloudí,

ač jenom kněžská nemocné zhojí ruka,

nechce je svět, had jinam k rozkoši loudí, –

podruhé Kristu milostné srdce puká.

 

Hřích vidím všude, na srdci lidstva leží,

ledem je mrazí, krví se v ranách pění...

Žehnejte, bratří, žehnejte v lásce, kněží,

sluhové Krista, dávejte rozhřešení!