Devatenáctý sonet anglického barokního básníka Johna Miltona (1608-1674), který asi roku 1651 definitivně ztratil zrak. Někdy v této době sonet vznikl: básník v něm rozvažuje, jak bude schopen plnit své poslání, když o zrak přišel.
 |
Světlo mé jak stráveno, když zvážím,
v světě tmavém-širém před půlí dní
a hřivna, co skrýt znamená smrt,1 tkví
u mne marně, ač s ní z duše toužím
sloužit svému Tvůrci: snad předložím
výkaz,2 vraceje se ať neplísní.
„Bez světla Bůh chce-li práci denní?“
blánzn’ě ptám se. Trpělivost z’drží
to mručení, řka: „Netřeba Bohu
lidí dary ’ni práce; nejlíp jho
kdo nesou Jeho, nejlíp slouží. Je
král’ský Jeho stav. Dav bez oddechu
pádí přes moře-zem na povel J’ho.
I ti slouží, kdo stojí čekaje.“
1. Mt 25:14-30.
2. Odkaz na odpověď pána z podobenství: „měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům“ (Mt 25:27).
