Petr Chelčický: Kázání v neděli masopustní

Kázání na text z 18. kapitoly Lukášova evangelia z Postily českého reformátora Petra Chelčického, vlastním jménem snad Petra Záhorky ze Záhorčí († asi 1460).

Čtení svatého Lukáše v XVIII. kapitole:

Pojal Pán Ježíš dvanácte učedlníkův svých a řekl jim: „Aj, vstupujeme do Jerusaléma, a dokonají se všecky věci, kteréž jsou psány skrze proroky o synu člověka. Nebo vydán bude pohanům a bude posmíván a bičován a uplván. A když jej ubičují, zabijí jej a třetí den z mrtvých vstane“ A oni jsou tomu nic nesrozuměli, a bylo toto slovo skryto před nimi a nesrozuměli, co se pravilo. I stalo se jest, když se přibližoval k Jerichu, slepý seděl vedle cesty, žebře. A když uslyšel zástup pomíjející, otázal se, co by to bylo. I řekli jemu, že Ježíš Nazaretský zde. I zvolal řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehda, kteříž napřed šli, přimlouvali jemu, aby mlčel. Ale on mnohem více volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Tehdy zastaviv se Ježíš, kázal ho sobě přivésti. A když se přiblížil, otázal ho řka: „Co chceš, ať tobě učiním?“ A on řekl: „Pane, ať vidím!“ A Ježíš řekl jemu: „Prozři, víra tvá ta tě jest uzdravila.“ A ihned jest viděl a šel za ním, velebě Boha. A veškeren lid, když to uzřel, vzdal jest chválu Bohu.

V tomto čtení svatém spasitel oznamuje umučení své, uložené od Boha a zvěstované skrze proroky. a že se časem přibližovalo. Ale že jest to znamenité, že to čtení o umučení Kristovu čtou v masopustní neděli, kdežto nejvíce křesťané nepraví Krista křižují, jemu se rouhají a na jeho umučení ovšem nepamatují. Nebo ďábel zapálí ten lid, jako pec, ve mnohá vzteklá bláznovství, v smilství, v obžerství, v opilství, v marné veselí, v nestydaté rozpuštění již za právo na masopust uvedené. I praví kněží, takovým že proto dnes čtení o umučení Kristovu jest, aby dcery a synové boží, pamatujíce na Spasitele svého, zdrželi se od marnosti. Ale synové boží nemají se masopusty spravovati,¹ ale duchem svatým, jakož svatý Pavel dí, že všichni, kteříž jsou synové a dcery boží, duchem božím spravují se.² Aniž jest podobné, by synové boží toliko tak pamatovali umučení Kristovo, že se čte v tom čtení v tu neděli. Aniž jest to rozum pravý, aby synové boží, jižto se spravují duchem božím a mají pravdu ustavičnou v pamatování umučení Kristova, aby oni toliko časův některých k tomu požívali a jiné časy opět se jinak změnili, v hříchy se obrátíce. To nepřísluší synům božím, ježto ustavičnou poctivost otci svému nebeskému činiti mají, neb jest jim nedal nižádného času k hřešení, ale každý k milování sebe, a chce, aby na každý den pamatovali umučení Kristovo skutečně, na svém životě kříž svůj nosíce. Jakož jest jim přikázal, řka: „Ač kdo chce po mně přijíti, zapři sám sebe a vezmi kříž svůj na každý den a pojď po mně“.³ Také jest více vážil ku pamatování umučení svého, aby často tělo jeho jedli a jeho krev pili, a tu pamatovali smrt jeho. Ale kněží, opustivše pravdu zákona božího, již podle obyčejův zamýšlených a mrtvých, provolávají jedny časy k hřešení a druhé ku pokání. Masopust, aby s nimi v obžerství a v jiných ohavnostech, jako pohanstvo, beze studu trvali. A půst ku pokání, aby je v pokrytectví do času pod kyselem zavřeli a chovali pod falešnými zpověďmi a pod mylnými pokáními bez opravení života hříšného, majíce nepřestávající vůli k budoucímu hřešení. A v tom převýšeném bludu spokojili jsou ten lid a ubezpečili v mylné naději spasení.

Protož dí čtení: „Vstupuje Ježíš do Jeruzaléma, pojal jest dvanácte učedlníkův tajně“. Jakož jest slušelo na jeho moudrost svrchovanou, aby, maje pilné a tajné věci mluviti a všemu světu skryté, toliko učedlníky své věrné k tomu pojal. Kteréžto věci jediné samým učedlníkům jeho k užitku připraveny jsou, kteříž toho vděčni jsou také, s ním trpíce a žádajíce účastni býti jeho smrti. Tiť srozumějí úmyslům Pána Ježíše, kterak jest on umínil za hříšné umříti, že ne za ty hříšné, kteříž rozmnožují hříchy skrze smrt jeho, ale za ty, v kterýchž hříchové skrze smrt jeho umrou a zahynou, aby již více nad nimi hřích nepanoval, ale aby Bohu svatí a nepoškvrnění byli.

A dí jim: „Aj, vstupujem do Jeruzaléma“. Vstupujem dobrovolně, nejsouce puzení, bežděky, aby věřící a vykoupení větší z toho poznali milost, vidouce, že z dobré a svobodné vůle Spasitele našeho vykoupení naše pošlo jest.

A dí, vstupujeme všickni spolu k utrpení, nebo já jsem kořen a vy ratolesti, aby, jakož kořen dáven bude, takéž i ratolesti touž cestou aby šli. A dí jim, že vstupujem do Jeruzaléma, jenž jest vidění pokoje tělesného a světského, kdežto jest místo posvátné a jsou v něm veliké slávy a má v sobě mnoho kněží duchovních a mistrův učených i měštanův bohatých. A ti všichni jednu radu vidí, pokoj tohoto světa, v mé smrti jej založivše. Protož tam mezi ně vstupuje Pán, chtě je z pýchy a z lakomství trestati. A že tu musí zasazen býti syn člověka knížatům kněžským a pohanům od Jidáše apoštola, a že bude od nich posmíván, bičován a zabijí jeho a třetí den vstane z mrtvých. Ty všecky věci učinili jsou jemu z nenávisti, vidouce v tom a obmyšlejíce pokoj svůj.

Ještě ta slova Páně: „Aj, vstupujeme do Jeruzaléma a budou dokonány všecky věci“ mohou nyní nalezena býti v tak rouhavém pokoji, jakož tu praveno jest. Tu, kdež člověk hřícha sedí v chrámě božím, ukazuje se, jako by on byl Bůh, naduv se pýchou velikou a jsa ohavný nepřítel Pána Ježíše, stojí uprostřed církve jeho, osadiv všecky úřady duchovní svými apoštoly, falešnými pomocníky, jižto všichni spolu skrze duch ďábelský spojeni jsou v jednu radu proti němu. A ti všichni jsou spolu člověk hřícha, ve všech jiných hřích rodíce a rozmáhajice. A všichni vidí pokoj tělesný a světský skrze těžké bolesti, mnohou a dlouhou prací a robotou jeho, osáhše⁴ úřady duchovní, místa apoštolská i svátosti lidu věřícímu od Krista vydané k spasení jich i všelikou moc, kteráž přísluší apoštolům Kristovým i klíče jích. A ty všecky věci duchovní obrátili jsou na zisk tělesný, a skrze to jsou dosáhli panství tohoto světa, chvály a cti a rozkoší tělesných. Všecka služebnost kněžství jich zaneprázdněná jest ziskem tělesným, lakomstvím a svatokupectvím.

Opět jinak vidí pokoj v Kristovu zahynutí. To jest, kdyby se Kristus zjevil ve své pravdě skrze údy své a počal oznamovati a trestati pýchu, svatokupectví, smilství a rozkoše jich a rušiti jim jich pokoj zlý v hříších, kterýž jsou sobě jeho bolestmi moudře přivedli. Tehdy oni pohledíce na tak sladký pokoj, an jim padá skrze kázaní pravdy Kristovy, nenazvouť toho pravdou, ale kacířstvím nejhorším, z kořen víru křesťanskou kazícím. Protož takoví otcové moudří, želejíce svaté matky církve římské, nepokoje jejího a zkažení, všecku pilnost přičinivše, snažili jsou se, aby to kacířství mocí světa, pálíce, stínajíce a v žalářích moříce takové, kteříž káží pravdu Kristovu, od nich kacířstvím nazvanou. A již mnoho let o tom pracují s císaři, s králi, s knížaty, s pány, válkami a nesnázemi těžkými, myslíce tak zkaziti to kacířství sobě nelibé. A v tom známo jest, kterak oni vidí pokoj tohoto světa v potlačení Krista s jeho pravdou a s jeho údy, kterýž jest vstoupil do toho Jeruzaléma. A tuť jest již jat i svázán, a stojí u biskupů, nevládna ničím, jsa na jich milosti, co oni o jeho pravdě uloží a usoudí, to ona musí býti; trestati se jí a učiti nedají. Ale kdež břicho jich sytí a cti světské jim nahání, tuť ji podají tomu skrze duch svůj, odporný duchu Ježíšova, v němžto jest lež k zabití duší lidských. A zradili jsou jej pohanům a v moc jim dali; a ti pohané jsou lid světský, hříšný, hovadný, ukrutný, nerozumný, zlostí naplněný, Kristovi a jeho pravdě všechen odporný. S tím lidem biskupové a kněží spojili jsou se v jednostejnou přízeň a poddali jsou jim v moc Krista, aby měli plné právo k víře jeho, jako světští lidé, jelikož jich služebník vládne Kristem a má jeho; tak jsou jej dali k vůli tomu pohanstvu za peníze. Ale jinak jeho dáti nemohu jim, jedině skrze duch svůj lživý k zabití duší jich. Protož, když jsou jim jeho v moc dali, aby jeho tak smrtedlně účastni byli, tak jsou jim jeho dali a k tomu, aby od nich byl posmíván, uplván, bičován a vždy ustavičně křižován a mrtven v své pravdě a v údech svých. Nebo v nich jest hanba. Kristus se svou upřímností, se sprostností, s pokorou, s chudobou, s čistotou, se skromností. Ale cožkoli jest mrzkého a ohavného před Bohem, to jest v nich chvála a čest. A když Kristus vstupuje se svými učedlníky do toho Jeruzaléma, ježto v něm mají vidění pokoje tělesného a světského k zahubení a potlačení Krista, pravdy jeho i učedlníkův, tehdy jim není jiné naděje, ani čekání zde na světě, jedno zahynutí a potlačení od nepřátel pravdy. A tu se jest nám připraviti k témuž, což na Kristovi čijem,⁵ chceme-li jeho účastni býti. Nebo nebudeme-li s ním trpěti, také do království jeho nepřijdeme.

A že dí tuto čtení: „A dokonají se všecky věci, kteréž psány jsou skrze proroky o synu člověka.“ V tom ukazuje jistotu nepohnutou řečí božích, kteréž jsou povědíny od Boha skrze proroky v zaslíbení našeho vykoupení skrze Spasitele našeho, že jest tak měl trpěti a vykoupiti lid věřící od zatracení a smířiti jej s Bohem v krvi své. A z toho dále aby srdce naše nepochybně drželo o všech slibích božích, kteříž nepohnutě v písmích svatých utvrzeni jsou, abychom na nich stojíce, nebyli pohnutí v čas bouře protivné,⁶ ani se obtěžovali zármutky časnými, poněvadž nám slibové věční k utěšení utvrzeni jsou od Boha v písmích svatých a nejdokonaleji v synu jeho vlastním. Ale že i tuto jim k utěšení praví, že z mrtvých vstane. A z toho jest jistota, že zlí lidé nebudou mořiti Krista na věky, ani jeho sluh. Vstanouť jako hlava jich Kristus v kráse veliké a budou na věky živi a budou se skvíti, jakožto slunce⁷ v království otce jich.

Potom dí čtení: „A oni tomu nic nerozuměli, a bylo slovo to skryto od nich a nerozuměli jsou, co jim praveno bylo.“ To jich nerozumění nemohlo jest bez škody některé býti, jako v tom, že nerozuměvše jeho mluvení o umučení jeho, nemohli jsou tomu snadně uvěřiti, by z mrtvých vstal, an jim to obé spolu pravil. Ale té jich nerozumnosti může příčina býti zármutek, jimž jsou byli obtíženi, slyšíce od něho ty věci. Jakožto čtení zjevně ukazuje: „Jdu k němu, jenž mne jest poslal, a nižádný netáže se mne, kam jdeš? ale že jsem to pověděl vám, zármutek naplnil jest srdce vaše.“ Protož smutkem zaneprázdněná srdce nemohou svobodna býti k rozumnostem božských věcí. Jako i jiným, čímž se koli zaneprázdní, buď milostmi tělesnými, péčemi světskými, bázní nezřízenou, hořkosti tesklivou, to vše, jako tma světlu odjímá moc, takéž ty věci stíní rozumnost v lidech.

Potom dí čtení: „I stalo se jest, když se přibližoval k Jerichu, slepý jeden seděl podle cesty žebře.“ Toto přiblížení Spasitele našeho tento rozum duchovní v sobě drží, že pro přílišnou lásku, kterouž jest měl k svému stvoření, aby jemu tudy z nouze a z psoty⁸ věčně pomohl, ráčil se přiblížiti k Jerichu, proměna hubenství⁹ zdejších tehdáž, když tělo pravé lidské na se vzal, ale bez hříchu,¹⁰ než jiné všecky bídnosti s lidmi jest nesl, aby svými nemocmi jich nemoci uzdravil. Ten také slepý, kteréhož jest nalezl podle cesty, znamenáť všecko pokolení lidské, jako jednoho slepého. Neb pro pád prvního člověka všichni nemocí hřícha a slepotou poraženi jsou u [v]nitřním člověku na rozumu, že božských věcí a duchovních nic téměř nemohou znáti. A že tento slepý seděl podle cesty, toť k tomu půjde, že slepota nemá jiného dílu, jedno podle cesty seděti, nebo po cestě nemůže jíti proto, že jí nemůže viděti. Cesta do nebe jest zákon jeho, jakož prorok dí: „Cestou přikázání tvých běhal jsem, když jsi rozšířil srdce mě.“¹¹ A kdež ta přikázání s věrou živou jsou, tuť jest i světlo, nebo ona sama v sobě světlo jsou, a kdož na ně vstoupí, ač by slep byl, ihned prozří, a vida, půjde cestou rovnou bez úrazu. Ale na cestě těch přikázání nejsa, sedí ve tmách, slep jsa a nevida již nic, kam by se na kterou stranu měl bezpečně obrátiti, aniž ví, kde jest skonání cesty jeho. Protož musí každý, nebo uvěře přikázaní jeho, jako v světle jsa, k němu jíti, nebo ve tmě hříchův a bludlův jsa, od něho jíti v zatracení. A jiného nic nezůstává všelikému člověku, což se koli domnívá v spasení a kterakkoli svátosti dobývá, neb ji následuje, kterýmkoli zákonem spravedliv se činí, nestojí li na cestě přikázání božích, vždy ve tmě bludův a přestoupení stojí, pospíchaje k zatracení. Nebo nižádný nevejde do království nebeského, jedině ten, kdož činí vůli boží. A vůle jeho tu jest, kdež jest přikázaní jeho. Neb on, což chtěl a což za dobré sám v sebe měl, to přikázal, a v tom ukázal vůli svou, a tak chce míti. A všudy kromě vůle jeho, ukázané v jeho zákoně, jest tma, blud bludův, a po nich prokletí a zatracení. V kteréžto bludy a tmy i v smrt také všecko pokolení lidské v Adamovi počátkem upadlo jest. A po tom pádu příliš daleko ve mnohé jiné pády, úrazy a slepoty zapletlo se jest. Protož Pán Ježíš, syn boží, přiblížil se jest k Jerichu, člověčenství naše na se vzav, v němž nedostatky a proměny lidské na se přijal, aby skrze tělo své opravil pokolení lidské, a světlo víry a pravé známosti božské u vnitřním člověku aby jim dal. Nebo on jest světlo tohoto světa, osvěcuje každého člověka v se věřícího, aby ve tmách nechodil, ale aby měl světlo života. A proto jest poslal otec syna svého, spasitele světa, aby skrze něho opravil a spasení dal všelikému věřícímu v něho. A dal jim skrze něho všecky zákony své, kteréž jest koli chtěl na nich míti, aby se všeliký člověk skrze něho tázal úst božích o všelikých věcech. Neboť jest sám řekl: „Tentoť jest syn můj milý, v němž mi se dobře zalíbilo; jeho poslouchejte.“¹²

A dí tu čtení, že ten slepý seděl podle cesty, a nestál na nohách, ani dělal díl pravých a potřebných, nebo to obé člověk na duši slepý na sobě má. Jedno, že sedí, nebo nevidí pro slepotu nebezpečenství, v kterémž jest a které má naň přijíti; protož sedí pokojně, bezpečen jsa, nečekaje na se zlé příhody. Ne proto by, pokoj pravý maje, bezpečen byl, ale proto, že nevidí toho nebezpečenství, v němž jest, ani budoucího, kteréhož nevěda na se čeká. Nebo v něm jest nebezpečenství pro provinění mnohých hříchův a slepota s mnohými bludy. V kterýchžto věcech zlých neznaje sebe, pokoj zlý má, aniž také vidí posledního soudu spravedlivého, kterýž vydán bude proti zlým podle skutkův jich. Protož sedí, pokoj a bezpečenství zlé maje, zle se veselí, dobrou mysl sobě v hříších dávaje, hřích na hřích přičiní je. Rovně jako ten, jenžto zpívá, ano jej na šibenici vedou.

Ještě slepý proto sedí, upokojen jsa od skutkův pravých, nebo jich dělati nemůže. Nebo k dobrým skutkům musí býti poznání, světlost očí vnitřních, a kterak by měly dělány býti. A poněvadž slepý nemá umění k rozeznání zlého a dobrého, nemůže činiti dobroty, známosti v ní nemaje. Neb jest soud v něm převrácen, aby říkal zlému dobré a dobrému zlé.

Také jich nemůže proto činiti, neb mrtev jest, nemaje v sobě života milosti boží. Protož nic živého a Bohu milého nemůže činiti, ani sobě odplaty budoucí v nebi zasluhovati, a tak jest daremný a jalový od vzrůstu¹³ a množení dobrých skutků na tom místě, kteréž jedině k dobrým skutkům dáno jest, aby sobě zasluhovali lidé života věčného; to vše slepý zmešká, prázden sedě.

Tuto bídu také ten slepý měl jest, že tak sedě, žebral, jakož běh slepých jest, že dělati nemohouce pro slepotu, jsou chudí, i musí žebráním hubeně¹⁴ živi býti. Mnohem více toho má slepota duchovní, jsoucí uvalena v přílišnou chudobu.

Jedno proto, že nechodí po cestě, Krista následuje; protož zaslíbení dědictví skrze Krista zbaven jest, jest chudý a nedostatkův všech naplněný. Také proto musí chudobu velikou trpěti ten slepý, nebo jest opustil pána Boha, stvořitele svého, dobrotu svrchovanou a studnici živých vod,¹⁵ ježto jest v ní plnost všech dobrých věcí. Protož jako bídný musí žebrati, malých a krátkých žádaje užitkův a libostí, kteréž v stvoření jsou od S[t]vořitele dané, jakožto krupičky rosné v trávě. Jichžto rozkoší a libosti zkusí ten slepý žebrák, popásaje¹⁶ v nich svých žádostí a nemoha jich tudy nikdy nasytiti. Neb těmi rozkošmi a libostmi, které v stvoření jsou, nemohou ty žádosti upokojeny býti. Nebo ony vždy volají: „přines, podej, nabeř, kup, dobuď, shromažď, tohoto dnes k večeři zjednejte a tohoto zítra ku obědu napecte, navažte, poveďme, pohrajme atd. neb pojďme spat, zítra přivstanem a půjdem tuto a tuto atd.“ Tak i jinak ten slepec žebře, loví, honí, pospíchá, ano všecko krátko, nemůže se v ničem upokojiti a odpočinouti. Málo a krátko jemu bývá panství i království veliké tohoto světa, více a spíše to všecko přivodí tomu srdci žebrání chudoby, než pastýřovi hůl, ježto se po ní dosti bídně živí.

Potom dí čtení: „A když slepý uslyšel zákon pomíjející, tázal se, co by to bylo. 1 řekli jemu, že Ježíš Nazaretský jde. I volal jest, řka: ,Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.‘“

Tento slepý čtyry nedostatky veliké na sobě měl jest: Slepotu, mdlobu, blud a chudobu. Jakožto vše na něm se ukazuje, i na každém duchovně slepém.

Nejprve dí, že byl slepý, Boha neznaje.

Druhé, že byl mdlý, neb jest seděl, nemoha státi pro mdlobu a hubenství.

Třetí, že jest bloudil bez pravdy, neb dí, že seděl podle cesty.

Čtvrté, že byl chudý, neb jest žebral. A tak všecko hubenství drží se člověka na duši slepého, dokudž jeho Pán Ježíš neosvítí a nezbohatí milostmi svými a dary ducha svatého. Tento slepý zvěděv, že Ježíš Nazaretský v tom zástupu jde, volal jest k němu, řka: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Neb zaslíbil jest a přisáhl Bůh Davidovi, že z rodu jeho vyvede spasitele lidu věřícího. Protož tento slepý tak věře, volal k němu a žádá smilování od něho u zvláštní potřebnosti své, aby slepoty znikl.¹⁷ Protož každý člověk s tou potřebností, kteráž jeho se dotýče, má hledati milosti jeho srdcem skroušeným a poníženým, volaje k něm[u], aby se nad ním smiloval.

A když tento slepý počal volati ku Pánu Ježíšovi, smilování od něho prose, tehdy zástup, kterýž napřed šel, přimlouvali jsou jemu, aby mlčel a nedali jsou jemu volati. A toť se i dnes děje, že, kdož pozná Pána Ježíše a uvěří v něho a počne volati k němu a v něm samém toliko své spasení položí, tehdy se ihned nepřízeň a překážka kdesi vezme. Nebo ďábel nenávidí toho těžce, když které srdce vidí, ano se chýlí ku Pánu Ježíšovi. Protož i zástup zlostný, a předkem i některého pana faráře proti němu zbouří, aby se protivili, haněli, láli a bránili volati a následovati Pána Ježíše.

I ty také sladké zástupy, domácí přátely, ženy a jiné ďábel popudí proti takovým lidem, aby z jedné strany láli, hrozili, a z druhé strany lahodili, pochlebovali, mnoho slibovali, sladké řeči dávali a srdce obměkčili, aby nekvapili mnoho volati a toulati se po Ježíšovi, že i doma jest Bůh a že člověk bydle jako jiní lidé a nevytrhaje se z nich a nečině hanby přátelům, může Bohu sloužiti; těmi zrádnými řečmi mnohé od pravé služby boží odráží ti lstiví přátelé.

Ale že tu - ve čtení dí, že ten zástup, kterýž jest předcházel pána Ježíše, lál a bránil tomu slepému volati ku pánu Ježíšovi. To musel býti zástup svedený od kněží a od zákonníkův, kteřížto velebíce zákony a ustavení svá nad zákon Kristův, předčí před¹⁸ Ježíšem, jako by oni lépe a rozumněji nalezli cestu spasení lidskému, než pán Ježíš. Protož takoví předčíc pyšně před Ježíšem, svedli jsou zástupy mnohé, velebíce před nimi svá ustavení a posvěcování, kladouce jim větší naději v svatých a matce Kristově, než v samém Bohu; a k nim velejíce volati, a to vše pro své lakomství, neb svatyni a matku Kristovu mnoho peněz i jiných ziskův vylhou na zástupích. Protož takoví kněží i s zástupy sobě povolujícími a v jednostejných bludech jsouce, nenávidí těch, kteříž prozřevše skrze moc pána Ježíše, jeho velebí, k němu volají, jemu věří a v něm samém naději svého spasení kladou. Ty oni i s kněžími hanějí, bludují,¹⁹ klnou²⁰ a kaceřují.²¹ A tak nezřetelně jméno Kristovo potupí v těch, kteříž jsou nalezli milost v pánu Ježíši a toliko ve jménu jeho vyznávají spasení. Protož takovým potřebí jest při praviti duši svou ku pokušení, vidouce při sobě zástup hněvem nenávistivým zapálený.

Ale když jsou zástupové tomuto slepému láli a bránili, aby nevolal ku pánu Ježíšovi, neobrátil jest se slepý na jich bránění, ale vždy mnohem více volal a chválil pána Ježíše, trpě odporností svého volání. Nebo jest pro lidi nepočal dobrém, také pro jich lání a bránění nenechal svého zámysla²² v dobrém počatého. A tu jest naučení každému věrnému a dobrému srdci, kteréž upřímě Boha hledá, ježto nepočíná dobrých skutků pro chválu lidskou, ani pro přízeň, ani pro zisk dělati. Též také pro jich hrůzy, hanění, nenávisti nemá nechati dobrého, ani opustiti, neb to sluší na věrného člověka, aby čím více překážek protivenství jemu přibývá, tím více volal ku pánu Bohu, žádaje milosti, pomoci i síly od něho k setrvání; nebo kdo v takových nesnázech setrvá a pohnouti se od dobrého nedá, ten spasen bude.

Jest ještě jiný zástup okolo člověka v srdci jeho ze mnohých věcí tohoto světa, jenžto roztrhuje člověka svou neprázní²³ a svými hřmoty nepokojnými, chtě staviti, aby ten člověk, kterýž jest poznal své dobré v pánu Ježíšovi, nevolal k němu na pomoc. A někdy ti zástupové jsou povyk a hřmot tohoto světa, uvodíc v srdce nepokoj a roztrhání, jako obcování tovaryšstva zlého, přátel i jiných známých, jižto jsou bez pokoje; a těch zástupův z úmysla²⁴ moudří utíkají. Ale nemoudří v ně se bez potřeby upletouce, nechají volání pokojného na modlitbách ku Pánu Ježíšovi a jednají lecjakés věci a poběhlosti marné s těmi zástupy, čimíce se účastni světských nepokojův.

Jiní zástupové jsou zaneprázdnění hospodářských péčí a pilností bezpřímných,²⁵ ježto svým nepokojem velmi brání volati ku Pánu Ježíšovi, a těmi zástupy se mnozí vymlouvají, že nemají kdy volati a modliti se k Bohu. Ale já nevím, příjme-li Bůh tu výmluvu, aby oni. nechajíce milování Boha, obrátili je k hospodářství lakomému žádostí.

Ještě jiní zástupové jsou, jižto se v srdci rodí z pokušení těžkých, jako žádosti zlé, popuzení srdce v netrpělivost, v smutek, v pochybování, v neustavičnosti, v rozpači²⁶ tužebné. Z kterýchžto věcí nashromáždí se v srdci nepokojův a roztrhání takových, že nedají volati ku Pánu Bohu skrze svá volání na to srdce. Protož nepřevolá-li on jich snažným modlením k Pánu Bohu a převolají-li ony jeho svým nepokojným křikem, tehdy zapovědí jemu modlitby a chválení Boha a budou jemu mluviti se a svůj nepokoj.

Potom dí čtení: „A zastaviv se Ježíš, kázal jej přivésti k sobě. A když se přiblížil, otázal se jeho řka: ,Co chceš, at učiním tobě?‘ A on řekl: ,Pane, ať vidím!‘ I řekl jemu Ježíš: ,Prozříš, víra tvá tě uzdravila.‘“ Tu se pokora a milosrdenství jeho ukazuje, že nepohrdal potupným žebrákem, ale kázav jej k sobě přivésti, litostivě jemu z bídy pomohl, aby tou pokorou pohaněl papežovu pýchu, biskupův i jiných prelátův, jižto mrzkost mají k chudým, aniž jim předsedají, to jedině před ně v postavcích²⁷ a v zlatě mohou přijíti.

Ale že Pán Ježíš táže se slepého, co by chtěl od něho, podávaje toho na jeho vůli. Nebo dobrého našeho bez vůle naší nečiní v některých věcech, ježto mu je můžeme zvoliti neb opustiti, ale slepý zvolil to, aby viděl. A to jest vážné podle ducha prozříti, ale podle těla ne vždy; nebo vidění tělesné v mnohých jest slepota duše. Protož na duši prozříti bezpochyby jest dar veliký, neb jest v něm poznání Boha i všeliké pravdy, potřebné ke spasení našemu. A toho my nemůžeme vychváliti, co dobrého může míti poznání boží; nebo všech božských činův jest počátek i zřízené plnění jich a také na tom poznání věčný život záleží. Neb spasitel dí: „Totoť jest věčný život, aby tě poznali pravého Boha a toho, kterého jsi poslal Ježíše Krista.“²⁸ Ale tento slepý, přijav zrak, šel jest po pánu Ježíšovi, velebě Boha. A to jest rozum, co činí osvěceni, kteréž dává pán Ježiš, že to, aby šel člověk po něm, velebě Boha, nesedě v prázdnosti, jako jest prve slepý jsa, seděl, ani chodě po kom jiném, ale po něm, ježto jest cesta do nebe. Velebě Boha z toho, že jest nám poslal syna svého, spasitele světa, abychom živi byli skrze něho.

Potom dí čtení: „A veškeren lid, když to uzřel, dal jest chválu Bohu.“ Tu ještě tento lid tělesný přidal lidu, aby pochválili skutku Kristova v osvícení slepého. Ale nyní,. kdož by prozřel, od Pána Ježíše jsa na vnitřních očích vírou osvícen, tak by byl protiven lidu zkaženému,když by se s ním v sloužení Bohu nesrovnal, že by řekli spíše, že jest v kacířství upadl, nežli prozřel.