Phillip Schaff: Povaha církevní historie

Pasáž z obecného úvodu k Schaffovu (1819—1893) dílu Historie křesťanské církve. Schaff, narozený ve Švýcarsku a vzdělaný v Německu, toto osmisvazkové dílo sepsal během svého dlouhodobého působení ve Spojených státech.

Historie má dvě stránky: božskou a lidskou. Na Boží straně se jedná o jeho zjevení v čase (obdobně jako je stvoření jeho zjevením v prostoru) a o postupné odkrývání plánu nekonečné moudrosti, spravedlnosti a milosti, hledícímu k jeho slávě a k věčné radosti lidstva. Na straně člověka je historie životopisem lidského druhu a postupného vývoje, normálního i abnormálního, všech jeho fyzických, intelektuálních a morálních sil až k závěrečnému dovršení při všeobecném soudu s jeho věčnými odměnami a tresty. Myšlenka universálních dějin předpokládá křesťanskou ideu jedinosti Boha a jednoty a společného osudu lidí. [Jako taková] byla neznámá starověkému Řecku a Římu. Pohled na dějiny, jenž přehlíží či podceňuje božský faktor, začíná od deismu a stále pokračuje k ateismu; zatímco opačný pohled, jenž přehlíží svobodnou vůli člověka a jeho morální zodpovědnost a vinu, je v zásadě fatalistický a panteistický.

Od lidského konání můžeme odlišit to ďábelské, jež vstupuje do dějin [lidského] druhu jako třetí síla. Při pokušení Adama v ráji, pokušení Krista na poušti a v každé význačné epoše se ďábel objevuje jako Boží protivník, usilující překazit plán vykoupení a pokrok Kristova království a užívající pro své plány slabé a zkažené lidi – pokaždé je ale nakonec poražen nadřazenou Boží moudrostí.

Philip Schaff

Ústředním proudem a konečným cílem universálních dějin je KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ USTANOVENÉ JEŽÍŠEM KRISTEM. To je nejmajestátnějším a nejúplnějším zřízením na světě: tak obrovským jako lidstvo a tak trvalým jako věčnost. Všechna ostatní zřízení jsou mu poddána a jeho zájmu je spravován celý svět. Nejde o nějaký Boží dodatečný nápad, ani o pozdější úpravu plánu stvoření, jde o ve věčnosti předem rozmyšlenou, řídící myšlenku: počátek, střed i konec všech jeho plánů a činů. Světské dějiny zdaleka neřídí ty posvátné, [naopak] jsou jimi řízeny, musí přímo či nepřímo posluhovat jejich cílům a mohou být plně pochopeny jedině v ústředním světle křesťanské pravdy a plánu spasení. Otec, jenž řídí historii světa, „přitahuje k Synovi“,¹ jenž vládne dějinám církve – a Syn vede zpět k Otci, aby „Bůh byl všechno ve všem“.² „Všechny věci,“ říká sv. Pavel, „byly stvořeny skrze Krista a pro Krista: a on je přede všemi věcmi a jím vše drží pohromadě. A on je hlava těla, církve: který je počátek, prvorozený z mrtvých, aby měl prvenství ve všem.“ Kol 1:16-18. „Evangelium,“ tvrdí Johannes von Müller,³ shrnujíc výsledek svého celoživotního bádání o historii, „je naplněním všech nadějí, dokonalostí vší filosofie, vykladačem všech revolucí a klíčem všech zdánlivých rozporů hmotného a morálního světa; je životem – je nesmrtelností.“

Dějiny církve jsou vznik a vývoj nebeského království na zemi k slávě Boží a spáse světa. Začínají stvořením Adama a zaslíbením hado-bijce,⁴ jež ulevilo [při] ztrátě ráje a nevinnosti nadějí budoucího vykoupení z prokletí hříchu. Pokračují přes přípravná zjevení v době patriarchů, Mojžíše a proroků k bezprostřednímu předchůdci⁵ Spasitele, jenž své učedníky nasměroval k Beránku Božímu, který sňal hříchy světa. Ale tato část jejich běhu byla pouze úvodem. Jejich skutečným počátečním bodem je Vtělení věčného Slova, jež přebývalo mezi námi a zjevilo jeho slávu, slávu jako jednorozeného Syna Otce,⁶ plné milosti a pravdy; a vedle toho zázrak prvních Letnic, kdy se církev stala křesťanskou institucí, naplněnou Duchem oslaveného Vykupitele a pověřenou obrácením všech národů. Boho-člověk a Spasitel světa Ježíš Kristus je tvůrce nového stvoření, duše a hlava církve, jež je jeho tělem a nevěstou. V jeho osobě a díle spočívá celá plnost Boha Otce a obnoveného lidství, celý plán vykoupení a klíč celých dějin od stvoření člověka k obrazu Božímu až po vzkříšení mrtvých k věčnému životu.

To je objektivní pojetí církevní historie.

V subjektivním smyslu slova je církevní historie – chápána jako teologická věda a umění – věrné a živým popisem původu a vývoje tohoto nebeského království. Usiluje myšlenkou reprodukovat a jazykem ztělesnit jeho vnější i vnitřní vývoj až do současnosti. Je neustálým komentářem Pánových příbuzných podobenství o hořčičném zrnu⁷ a o kvasu.⁸ Ukazuje zároveň, jak se křesťanství šíří po světě a jak proniká, transformuje a posvěcuje jedince i všechny součásti a instituce sociálního života. Nezahrnuje tak jen vnější úspěchy křesťanství, ale především jeho vnitřní zkušenost, náboženskou praxi, jeho duševní a morální aktivitu, konflikty s bezbožným světem, trápení a utrpení, radosti a triumfy nad hříchem a bludem. Zaznamenává činy hrdinů víry, „kteří dobývali království, uskutečňovali spravedlnost, docházeli zaslíbení, uhašovali prudkost ohně, unikali ostří meče, zmocněni bývali v mdlobách, vedli si udatně v boji, zaháněli vojska cizozemců na útěk.“⁹

Z Ježíše Krista – od jeho zjevení se v těle – proudil nepřerušený proud božského světla a života. A stále proudí. A bude proudit i nadále ve stále rostoucí síle pustinou našeho padlého druhu; a vše, co je opravdu skvělé a dobré a svaté v análech církevních dějin, se ve skutečnosti děje z popudu jeho ducha. Je setrvačníkem ve vývoji světa. Ale koná na světě skrze hříšné a chybující lidi, kteří – jakkoli jsou jakožto uvědomělí a svobodnou vůlí obdarovaní zodpovědní za všechny své činy – stejně musí, chtě-nechtě, sloužit úžasnému Božímu záměru. Jako byl v době svého pozemského působení snižován, vysmíván a ukřižován Kristus, je i jeho církev obdobně napadána a pronásledována mocnostmi temnoty. Historie křesťanství proto zahrnuje dějiny Antikrista. Spolu s nekončící posloupností konání spásné moci a projevů božské pravdy a svatosti odhaluje také děsivou masu zkaženosti a bludů. Církev bojující¹⁰ musí ze své nejvlastnější podstaty být v neustálém boji se světem, tělem a ďáblem, vnějšně i uvnitř. Neboť stejně jako mezi apoštoly zasedal Jidáš, přebývá „člověk hříchu“ v chrámu Božím; a stejně jako dokonce Petr zapřel Pána, přestože poté hořce plakal a znovu nabyl svůj svatý úřad, tak jej mnozí učedníci ve všech dobách zapírají slovem i skutkem.

Na druhou stranu ale církevní dějiny ukazují, že Bůh je vždy silnější než Satan a že jeho království světla zahanbuje království temnoty. Lev z kmene Juda roztloukl hlavu hada. S Kristovým ukřižováním je stále v dějinách jeho církve na zemi opakováno i jeho vzkříšení; a ještě nenastal den bez svědectví o jeho přítomnosti a moci uspořádávající všechny věci dle jeho svaté vůle. Neboť on obdržel veškerou moc v nebi i na zemi pro dobro svého lidu a ze svého nebeského trůnu vládne i nad svými nepřáteli. Neomylné slovo zaslíbení, potvrzené zkušeností, nás ujišťuje, že všechny zkaženosti, bludy i rozkoly musí – pod vedením božské moudrosti a lásky – posloužit věci pravdy, svatosti a míru; než na posledním soudu Kristus učiní ze svých nepřátel svou podnožku a bude nezpochybňovaně vládnout žezlem spravedlnosti a pokoje a jeho církev si uvědomí svůj účel a úděl být „plností toho, jenž vše ve všech naplňuje“.¹¹

Poté samotné dějiny – ve své současné podobě jakožto namáhající se a proměnný vývoj – přenechají místo dokonalosti a proud času dojde odpočinku v oceánu věčnosti, ale tento odpočinek bude nejvyšší formou života a činnosti v Bohu a pro Boha.