Edward Bouverie Pusey (1800-1882) byl anglikánský kněz, profesor hebrejštiny na univerzitě v Oxfordu. Po konverzi J. H. Newmana ke katolicismu se stal vůdčí postavou tzv. Oxfordského hnutí. V přeloženém dopise radí, studiem jaké literatury by se měl zabývat člověk, jenž chce být vysvěcen na anglikánského kněze. Dopis byl vydán ve sbírce korespondence E. B. Puseyho roku 1898.
 |
|
Edward Bouverie Pusey |
Předpokládám, že lze brát za samozřejmé, že kdokoli žádá o kurs teologického studia, je přinejmenším dobře obeznámen s literou Písma svatého. To[to obeznámení] může být nabyto skrze denní čtení1 a časté čtení Písma svatého v církvi. Jinak by prvním krokem bylo obeznámení se se samotným posvátným textem, a obzvláště pečlivé studium historických knih Starého zákona. Za předpokladu [, že toto je splněno,] by cílem bylo prohloubení znalosti Písma svatého, podstaty víry a praktické moudrosti, [obohacené] jakousi znalostí církevní historie.
V tomto bychom měli započít evangelii jakožto centrem. Při tom by, domnívám se, lidé nejvíce potřebovali hlubší význam celku a [jen] několika slov, jak je vybrali [církevní] otcové, spíše než pouhou slovní kritiku.2 Studium evangelií by pak bylo snad nejlépe zahájit s [dílem] Catena Aurea3 či každé evangelium s jedním [církevním] otcem, jenž je okomentoval: [Evangelium] sv. Matouše s [komentářem] sv. Chrysostoma4 a sv. Hilaria,5 [Evangelium] sv. Lukáše s [komentářem] sv. Ambrože,6 [Evangelium] sv. Jana s [komentářem] sv. Augustina7 a sv. Chrysostoma.
Toto studium by neodkrylo jen kontext, spojitost a významy Písma svatého, o nichž lidé nemají ve zvyku přemýšlet, ale mimo to by člověka obeznámilo s notnou dávkou výkladu dalších pasáží Písma svatého. Je to jako číst Písmo svaté s novým smyslem. Obzvláště sv. Ambrož obeznámí člověka s velkou částí Písma svatého. Při tomto studiu může být dále mnohé osvojeno prostřednictvím rozjímání nad [těmito texty].
Pokud se užije Catena Aurea, bylo by zřejmě nejlepší vzít z počátku jen dva klíčové [církevní] otce, aby se člověk neztratil v rozmanitosti a plnosti výkladu. Ostatní výklady mohou být uschovány na později.
Četba církevních otců má tu výhodu, že jsou [jejich výklady] v pořádku a že je jejich způsob praktického učení ve spojení s výkladem Písma svatého tak učený.
Poté – či zároveň s tímto – může být vzat Výklad žalmů8 od sv. Augustina, jež vyučuje duchovnímu významu žalmů (což přináší i v případě odlišnosti v překladech, ale mnohem více, když se překlady shodují) [a] vztahu jejich významů k Pánu a údům jeho [Těla]. A [vhodný je také] pro obrovskou cenu jeho morálního naučení.
Pro první studium sv. Pavla nedá asi žádné dílo tak všeobecný náhled rozsahu a spojitosti epištol jako sv. Chrysostom. Sv. Augustin zas nádherně vykládá epištoly sv. Jana.
Společně s tímto by bylo nejlepší vzít nějakou komplikovanou knihu, jež by měla být předmětem opravdového studia, aby si ji člověk osvojil. Butlerova Analogie9 může být předem brána jako samozřejmá [volba]. Dále by měl být převeden „in succum et sanguinem“10 pátý svazek Hooker[ova díla O zákonech církevního zřízení].11 [Tak] hluboký náhled na spojitost svátostí se Vtělením je zřejmě těžko dohledatelný někde jinde, vyjma scholastiků. Následovat by měl Pearson[ův spis] o Krédu12 a posléze [kniha] sv. Atanáše proti ariánům13 s poznámkami v knihovně [církevních] otců. V těchto [dílech] se nachází důležité učení, o němž lidé – pokud nejsou instruováni, jak přemýšlet – neustále uvažují chybně, a dokonce nevědomky upadají do kacířství. O učení o ospravedlnění by měla být čtena Harmonie biskupa Bulla14 či dílo pana Newmana.15
Defensio fidei Nicenae16 biskupa Bulla by mělo být vzato [ke studiu] poté, pokud je příležitost; a – jako depozitář otázek vznesených o posvátném učení – Petaviovy de Trinitate a de Incarnatione.17
Ke [studiu církevních] dějin by v této fázi mohlo postačit přečíst si Eusebia18 a Collierovy Anglické dějiny.19 Je také možné přečíst části Binghamových Křesťanských starožitností.20 Eusebios je čtením, které velmi podněcuje k dalším otázkám.
K morálním tématům a praktickému učení se domnívám, že si může těžko zvolit lépe než Sváteční kázání biskupa Andrewese21 z důvodu jeho zbožného a láskyplného způsobu spočinutí na božských tajemstvích. Kázání biskupa Taylora22 „Život Kristův“ [a] „Svaté žití a umírání“ [jsou vhodná] pro osobní praktickou zkušenost. Newmanova kázání pro hlubokou morální a pobožnou pravdu a pro to, aby jej četl. Manningova23 kázání pro živé uvědomění si neviditelných věcí a konce našeho bytí. [Kázání] sv. Augustina již byla zmíněna a ta na vybrané pasáže Písma svatého (knihovna [církevních] otců) k nim mohou být přidána, jako vzory jasného, láskyplného a otcovského vyučování. Pro kajícná témata mohou být snad připojena Kázání u sv. Salvátora v Leedsu.24 Přímočařejší duchovní průvodce je Kempenský25 a Duchovní boj, způsob věčného života.26 Pro pobožnosti lze jmenovat biskupa Andrewese a Ráj křesťanské duše.27
V celém průběhu tohoto studia je nejlépe předcházet únavě kombinováním alespoň několika jeho částí. Především by každý den měla být vzata jedna z těžších knih, na kterou by se na nějaký čas měla koncentrovat celá mysl, i kdyby jen na krátkou chvíli: půlhodinu či hodinu; a největší část studia by měla být věnována Písmu svatému, zachovávajíc vždy nějaký čas pro praktické čtení, a to primárně s pohledem do vlastní duše.
Započni a ukonči veškeré studium s alespoň krátkou modlitbou.
2. Tj. spíše celkový význam obohacený o rozbor několika klíčových slov, nikoli detailní jazykovou analýzu. Termín kritika (např. literární kritika) neznamená kritizování v běžně užívaném smyslu tohoto slova, ale vychází z původního řeckého významu slova, tj. „umění rozlišovat a posuzovat“. Kritika je tedy posuzování, vyhodnocování.
3. Catena Aurea (Zlatý řetěz), komentář k evangeliím sestavený Tomášem Akvinským z fragmentů z komentářů starších autorů jako např. sv. Augustina, Hilaria, Jeronýma apod.
4. Jan Zlatústý (347/349-407), konstantinopolský arcibiskup a významný kazatel.
5. Hilarius z Poitiers († 367), biskup a teolog.
6. Ambrož († 397), milánský biskup a teolog.
7. Augustin z Hippo (354-430), biskup a teolog.
8. Enarrationes in Psalmos (Výklad žalmů), soubor Augustinových komentářů k žalmům z let 396-420.
9. Joseph Butler (1692-1752) byl anglický teolog a anglikánský biskup. Jeho spis The Analogy of Religion, Natural and Revealed, to the Constitution and Course of Nature (Analogie přirozeného a zjeveného náboženství s uspořádáním a chodem přírody) z roku 1736 byl zaměřen na vyvrácení deismu.
10. Dosl. „do šťávy a krve“, jde o latinský idiom, užívaný ve smyslu českého „přejít do krve“. Tj. dotyčná věc se stane člověku něčím naprosto vlastním.
11. Tj. Pátý svazek (z roku 1597) spisu Of the Lawes of Ecclesiastical Politie (O zákonech církevního zřízení), jež napsal reformační teolog Richard Hooker (1554-1600). Rozsáhlý spis je vlastně vyvrácením puritanismu, obsáhle například argumentuje, že anglický panovník byl Bohem ustanoven za správce církve.
12. Exposition of the Creed (Výklad Kréda), spis anglikánského teologa Johna Pearsona (1613-1686) z roku 1659. Jedná se o výklad Apoštolského vyznání víry.
13. Contra Arianos (Proti ariánům), Atanášův spis přibližně z poloviny 4. století.
14. Harmonia Apostolica (Apoštolská harmonie), spis anglikánského teologa a biskupa George Bulla (1634-1710), jenž se snaží nalézt řešení mezi domnělými rozpory mezi sv. Pavlem a Jakubovou epištolou. Zabývá se tedy vztahem víry a dobrých skutků.
15. John Henry Newman (1801-1890) anglikánský a později katolický teolog, filosof a kardinál, blahořečený roku 2010 papežem Benediktem XVI. Pusey zde snad doporučuje Newmanovy Lectures on Justification (Přednášky o ospravedlnění) z roku 1838.
16. Defensio fidei Nicenae (Obrana nikajské víry), tj. obrana nikajského vyznání víry.
17. Denis Pétau (Petavius, 1583-1652), francouzský jezuita, teolog a historik církevního učení. Jedná se a o spis Opus de Theologicis Dogmatibus: De Trinitate (Dílo o teologických doktrínách: O Trojici) a šestnáctisvazkové dílo De incarnatione verbi (O vtělení Slova).
18. Eusebios z Kaisareie († 339), biskup a průkopník církevních dějin. Sepsal rozsáhlé dílo Ekklésiastiké historia (Církevní dějiny), na které zde E. B. Pusey naráží, resp. k jehož čtení nabádá.
19. Jeremy Collier (1650-1726), anglikánský biskup. Jde o spis An Ecclesiastical History of Great Britain (Církevní dějiny Velké Británie).
20. Joseph Bingham (1668-1723), anglikánský duchovní a učenec. Jeho životním dílem jsou desetisvazkové Origines Ecclesiasticae, or Antiquities of the Christian Church (Církevní počátky aneb Starožitnosti křesťanské církve), podrobné církevněhistorické dílo zabývající se církevními zvyky, rity, pořádky, praxí apod. v prvních staletích křesťanství.
21. Lancelot Andrewes (1555-1626), anglikánský biskup a učenec, jenž dohlížel na biblický překlad KJV.
22. Jeremy Taylor (1613-1667), anglikánský duchovní.
23. Henry Edward Manning (1808-1892), původně anglikánský duchovní, jenž konvertoval ke katolicismu a stal se posléze kardinálem.
24. A course of sermons on solemn subjects chiefly bearing on repentance and amendmant of lifepreached in st. Saviour’s church, Leeds, during the week after its consecration on the Feast of s. Simon and s. Jude (Cyklus kázání na vážná témata zejména ve spojitosti s pokáním a nápravou života, kázaný u sv. Salvátora v Leedsu během týdne po jeho vysvěcení na svátek sv. Šimona a sv. Judy) z roku 1845. Jedná se o kázání od samotného Edwarda Bouverie Puseyho.
25. Tomáš Kempenský († 1471), stoupenec hnutí devotio moderna, autor spisu O následování Krista.
26. Il combattimento spirituale (Duchovní boj), příručka, jak vést správný křesťanský život od katolického autora Lorenza Scupoliho († 1610).
27. Kniha, kterou sepsal Jacobus Merlo Horstius (1597-1644), katolický kazatel v Kolíně nad Rýnem.
