„Kdo je v Pánu povolán, byv služebníkem, osvobozený je Páně. Též podobně kdo je povolán, byv svobodný, služebník je Kristův.“ 1Kor 7:22
Tento pozoruhodný výrok se objevuje v pozoruhodné souvislosti a je použit pro pozoruhodný účel. Apoštol předkládal princip, že důsledkem skutečného křesťanství je veliké umenšení důležitosti vnějších okolností. A na tomto principu staví radu, která je v příkrém rozporu se všemi zásadami uznávanými světskou prozíravostí. Říká v důsledku: „Nedbej příliš o to, jak se daří a jak si polepšit. Čiň Boží vůli, kdekoli jsi, a nech, ať se o sebe zbytek postará sám.“ Nuže, svět říká: „Dři se, kruť se, bojuj, udělej cokoli, aby ses měl lépe.“ Pavel říká: „Polepšíš si tím, že se přiblížíš Bohu. A pokud toto zajistíš, pak: jsi otrokem? netrap se tím; pokud se můžeš osvobodit, tak to využij; jsi přivázán k ženě? nehledej rozvázání; jsi prost ženy? nehledej svazek; jsi obřezán? nehledej, jak nebýt; jsi pohanem? nehledej, jak se stát Židem po vnější stránce.“ Nestarej se o vnější věci: hlavní věcí je náš vztah k Ježíši Kristu, protože v tom je to, co bude kompenzací za veškeré nevýhody jakýchkoli nevýhodných okolností, a v tom je to, co odjímá třpyt pozlátka jakéhokoli povrchního a pomíjivého zboží a přinese hluboce zakořeněné a trvalé požehnání.
Nuže, v tomto kázání se nebudu zabývat tímto obecným principem, dokonce se nenechám odtáhnout ani k tomu, abych mluvil o tónu, s jakým zde apoštol nakládá s velikou ohavností otrokářství, ani o té jediné radě, kterou dává jeho obětem; ačkoli zvážení tónu křesťanství vůči tomuto arci-zlu starého světa by mohlo vyvolat značné množství myšlenek velmi relevantních v naléhavých otázkách dneška. Ale mým jediným cílem je zaměřit se na tu kombinaci, kterou zde uvádí ve vztahu k jádru křesťanského života; jak ta v sobě zahrnuje oba členy [oné] antiteze, otroctví i svobodu; takže křesťan, který je svobodný navenek, je Kristův otrok – a křesťan, který je navenek v područí, je osvobozen svým spojením s Ježíšem Kristem.
Jsou zde dvě myšlenky, uplatnění téže ústřední myšlenky různými směry – tzn. otroctví Kristových svobodných a svoboda Kristových otroků. A těmi se nyní budu krátce zabývat.
I. Zaprvé si, tedy, povšimněme, jak jsou, dle první části antiteze, Kristovi svobodní lidé otroci.
Alexander MacLaren |
Nuže, způsob, jakým Nový zákon zachází s onou úděsnou zkažeností člověka drženého v područí jiným člověkem, je nanejvýš pozoruhodný. Mohlo by se zdát, že tak strašlivá nemorálnost by snad vůbec nebyla s to vydat jakékoli prospěšné naučení. Apoštolové však bez jakéhokoli zaváhání berou otroctví jako jasný obraz vztahu, v němž všichni křesťané stojí vůči Ježíši Kristu, svému Pánu. On je vlastníkem a my jsme otroci. Je potřeba mít totiž na paměti, že slovo zde nanejvýš nenáležitě převedené „služebník“ neznamená najatého člověka, který ze své vlastní vůle sám sebe na nějaký čas vydal k nějaké určité práci a dostává za ni plat; ale znamená to „porobeného otroka“, majetek vlastněný někým jiným. Veškeré ty ohyzdné spojitosti, které se okolo tohoto výrazu kupí, jsou hmotně přenášeny do křesťanské sféry a tam, místo toho, aby byly odporné, nabírají tvárnost krásy a stávají se výrazy nejhlubších a nejpožehnanějších pravd ohledně závislosti křesťanů na [Ježíši Kristu, jejich] poddanosti [Jemu], umístění v domě a srdci Ježíše Krista, jejich Vlastníka.
A co je tou ústřední myšlenkou v této metafoře, chtěli-li byste to tak nazvat? Je jí toto: naprostá autorita, která má pro svou protistranu (tj. to v nás, co se jí zodpovídá): bezpodmínečnou poddanost. Ježíš Kristus má dokonalé právo nařizovat každému z nás a my jsme povinni se sklonit, bez odporu, bez reptání, bez váhání, s naprostou poddaností k Jeho nohám. Jeho autorita a naše poddanost jdou mnohem, mnohem hlouběji než ta nejdespotičtější vláda nejtyranštějšího otrokáře nebo ta nejhlubší podřízenost nejpošlapanějšího otroka. Žádný člověk si totiž nemůže vynutit vůli jiného člověka a žádný člověk nemůže požadovat ani kdy dostat více než vnější poddanost, kterou lze plnit s tou nejvzdornější a nejpevnější vzpurností nenávidějícího srdce a tvrdošíjné vůle. Ale Ježíš Kristus požaduje, že pokud se máme nazývat křesťané, tak nejen že naše údy budou jeho nástroji ve vnější odevzdanosti a službě, ale že podvolujeme sami sebe s našimi způsobilostmi chtít a toužit, naprosto, absolutně, soustavně Jemu.
Zakladatel jezuitů1 určil jako pravidlo svého řádu, že každý jeho člen měl být na příkaz svého pána2 jako mrtvé tělo3 či jako hůl v ruce slepého muže. Bylo to hrozné. Ale absolutní vydání sebe sama pro konání vůle jiného, která je vyjádřena tak tyransky v Loyolově požadavku, je prostou povinností každého křesťana, a dokud jsou v nás vzpouzející se vůle, které se vytrhávají z čehokoli, co Kristus přikazuje či určuje, a vtvář jeho slavnému nařízení vyzdvihují své vlastní sklony, nebo které se stahují od činění či strpění čehokoli, co On nařizuje a předkládá, tak se stále musíme učit, co to znamená být Kristovi učedníci.
Drazí bratři, naprostá poddanost není vším, co dělá učedníka [učedníkem], ale [učednictví] na ní závisí: bez ní není nic, co by bylo hodno označovat jako učednictví. Přicházím tedy ke každému z vás s Jeho poselstvím pro vás: -- Padni před Ním na svou tvář! Skloň svou zarputilou vůli, zřekni se sám sebe a přijmi Jej jako absolutního, svrchovaného Pána nad celým svým bytím! Jste křesťany dle tohoto vzoru? Jsouce svobodní, jste Kristovými otroky?
Nezáleží na tom, jaký druh práce vlastník své domácnosti otroků nařídí k vykonání. Jeden může být vybrán, aby mu podával dýmku nebo aby mu čistil boty; a pokud je pán svrchovaný, tak jiný může být někam vyslán, třeba, aby byl guvernérem nějaké provincie nebo člen jeho rady. Všichni jsou to otroci: a služba každého z nich je stejně důležitá.
„Veškerá služba má u Boha stejné postavení: Nikdo není poslední ani první.“4
Co záleží, co ty či já máme za úkol dělat? Nic. A tedy, proč máme potřebu usilovat a vynášet svá srdce, abychom se dostali na okázalá místa či k dělání práce, která vynese nějaký zisk [ve formě] chvály a5 slávy nám samým? „Hraj dobře svůj part, v tom leží všechna čest,“6 může říci svět. Služ Kristu v čemkoli a všichni Jeho služebníci jsou si rovni v Jeho očích.
Otrokář měl absolutní moc nad životem i smrtí svých poddaných. Mohl rozdělit rodiny; mohl prodat blízké; mohl rozdělit muže a ženu, rodiče a dítě. Otrok byl jeho a on si s tím, co bylo jeho, mohl dělat, cokoli se mu zlíbilo, podle kruté logiky starověkého zákona. A Ježíš Kristus, Pán domu, Pán prozřetelnosti, může říct tomuto: „Jdi!“ a on jde do mlhy a stínu smrti. A může říct těm, kteří jsou nejúžeji spjati: „Pusťte se! Potřebuji jednoho z vás někde jinde. A potřebuji toho druhého zde.“ A pokud jsme moudří, pokud jsme Jeho služebníci v jakémkoli skutečně hlubším smyslu, tak nebudeme vzdorovat ujednáním Jeho svrchované, autokratické, a přesto té nejvíce milující Prozíravosti, ale spokojíme se s tím, že necháme rozhodnutí o životu a smrti, o lásce spojené či lásce rozdělené, v Jeho rukou a řekneme: „Jestliže žijeme, Pánovi jsme; jestliže umíráme, Pánovi jsme; žijící či zmírající, Jeho jsme.“7
Otrokář vlastnil všechno, co otrok měl. Dal mu malou chatu s nějakými skromnými kusy nábytku v ní; a kus země, na které si mohl pěstovat svou zeleninu pro svou rodinu. Ale ten, komu patřil držitel té zeleniny a stolic, vlastnil i je. A pokud jsme Kristovi služebníci, naše bankovní knížka je Kristova, naše peněženka je Kristova a naše investice jsou Kristovy; a naše mlýny, naše sklady, naše obchody a naše podniky jsou Jeho. Nejsme Jeho otroky, pokud si osobujeme právo dělat s Jeho majetkem, co se nám zlíbí.
A pak, ještě dále, vstupuje do obrazu našeho Apoštola ještě další bod podobnosti mezi otroky a učedníky Ježíše. Odporné ohavnosti obchodu s otroky jsou totiž převedeny na rovinu křesťanství a v tom jsou pročištěny a obmyty od všech svých ohavností a krutosti. Po mém textu8 totiž následuje: „jste koupeni za mzdu“.9 Ježíš Kristus nás vydobyl pro sebe. Je jen jedna jediná cena, kterou lze zaplatit za srdce, a tou je srdce. Je jen jediný způsob, jak mohu získat člověka, aby mi patřil, a to je dát sám sebe, abych byl jeho. Dostáváme se tedy k velmi zásadnímu, pulzujícímu středobodu veškerého křesťanství, když říkáme: „On dal sebe samého za nás, aby vykoupil sobě samému lid ke svému vlastnictví.“10 Tedy Jeho koupě Jeho otroka, když máme na paměti, že je to koupě člověka v jeho nejniternější osobnosti, mění vše, co by se mohlo v požadavku absolutní poddanosti zdát drsné, v tu nejmilostivější a nejpožehnanější výsadu. Když jsem totiž vydobyt jiným, protože ten druhý dal za mne celého sebe, pak jazykem lásky je poddanost a souznění obou vůlí je rozkoší každé z milujících vůlí. Kdokoli byl opravdu přiváben do vztahu s Ježíšem, odrazem lásky, kterou ho Ježíš uchvátil do svého srdce, nachází, že není nic tak požehnaného jako se naprosto vzdát sám sebe a navěky do Jeho služby.
Jedním jasným bodem té ohavné instituce otroctví bylo, že zavazovalo vlastníka, aby se o otroka staral, a ačkoli to bylo z vnějšího pohledu degradující, učinilo to jeho život bezstarostný, podobný dítěti, radostný – i uvnitř oněch mnohých krutostí a ohavností systému. Ale co bylo dobrem poškvrněným obrovským množství zla ve vztahu člověka k člověku, se stává čirým požehnáním a dobrem v našem vztahu k Němu. Pokud jsem Kristovým otrokem, pak je Jeho věcí, aby se postaral o svůj vlastní majetek, a já se ohledně toho nemusím příliš trápit. Pokud jsem Jeho otrokem, On zcela jistě mne dostatečně zaopatří jídlem a potřebami, aby ze mne získal příslušnou práci; a já mohu uvrhnout veškerou svou péči na Něj, protože On se o mne stará.11 Tedy, bratři, absolutní poddanost a přenesení všech úzkostí na Pána jsou to, co je na nás vloženo, pokud jsme Kristovi otroci.
II. Pak je tu ještě ta druhá strana, o které, zadruhé, musím říct slovo či dvě; a tou je svoboda Kristových otroků.
A jak to říká text: „Kdo je povolán, byv služebníkem, osvobozenec je Kristův.“ Osvobozencem byl nazýván člověk, který byl osvobozen, a tedy stál v pozici vděčnosti vůči tomu, kdo mu dal svobodu, svému patronu. Tedy v tom samotném slově „osvobozenec“ je již zahrnuta myšlenka poddanosti vůči tomu, kdo zpřetrhal okovy.
Ale, kromě tohoto, dovolte mi připomenout v jedné či dvou větách, že zatímco je mnoho způsobů, kterými lidé hledali, a z části [též] dosáhli, vysvobození z mnohých okovů a svazků, které se pojí k našemu zemskému životu, jediný dokonalý způsob, kterým se může člověk skutečně, v nejhlubším smyslu toho slova a ve svém nejniternějším bytí, stát svobodným člověkem, je skrze víru v Ježíše Krista.
Ani na okamžik nezapomínám, jak moudrost a pravda a ctné cíle a vysoké záměry a kultura rozličných druhů v nižších stupních a zčásti osvobodily lidi od [vlastního] já a těla a hříchu a světa a všech těch dalších pout, které nás svazují. Ale jist jsem si v tom, že tento proces nikdy není tak důsledně a tak jistě uskutečněn než prostým způsobem absolutní poddanosti Ježíši Kristu, přijetím Jej za svrchovaného a bezpodmínečného Rozhodce12 a Vládce13 života.
Pokud toto uděláme, bratři, pokud se opravdu vydáme Jemu, v srdci i ve vůli, v životě i v jednání [a] podřizujeme naše porozumění Jeho neomylnému slovu a své vůle Jeho autoritě, řídíme své jednání dle Jeho dokonalého řádu a ve všech věcech vyhledáváme to, abychom sloužili Jemu a žili s vědomím Jeho přítomnosti, pak si buďme jisti tím, že budeme osvobozeni z toho jednoho skutečného područí, a tím je područí našich vlastních bezbožných já. Není žádná taková tyranie, jako je tyranie lůzy; a není žádné takové otroctví, jako být ovládán lůzou vlastních tužeb a žádostí a náklonností a jiných mrzkostí, které v nás kňučí a vřeští a usilují o to, aby se nás zmocnily a ovládly nás. Je jen jeden způsob, jak lze hrubou nadvládu té nižší části naší přirozenosti jistě a důsledně svrhnout, a tím je to, že se obrátíme k Ježíši Kristu a řekneme Mu: „Pane! Vládni Ty tomuto anarchistickému království ve mně, protože já sobě sám vládnout nedovedu. Ty mne veď a směruj a podmaň.“ Můžeš vládnout sám sobě a být svobodný od nátlaku své vlastní zlé přirozenosti, jen když postoupíš řízení Pánu a vždy řekneš: „Mluv, Pane! protože Tvůj otrok slyší. Tady jsem, pošli mne.“14
A to je ten jediný způsob, jakým může být člověk vysvobozen z područí závislosti na vnějších věcech. Na začátku jsem se zmínil o tom, že se můj text nachází v průběhu diskuse, v níž Apoštol ilustroval snahu pravé křesťanské víry osvobodit člověka z různých vnějších okolností a učinit ho na nich značně nezávislým. Křesťanská víra tak činí, protože přináší do života dostatečnou náhradu za všechny ztráty, omezení i trápení – a užitek, v němž je skutečnost a vůči němuž jsou všechny zemské statky pouhými stíny. Otrok tedy může být v Kristu svobodný a chudý člověk v Něm může být bohatý a smutný člověk může být radostný a radostný člověk může být vysvobozen z přemíry potěšení a bohatý muž může být ochráněn od pokušení a hříchů bohatství a svobodný člověk může být vyučen k tomu, aby se vzdal své svobody Pánu, který ho osvobozuje. Proto, pokud máme plně dostačující náhradu, která je v Ježíši Kristu, uspokojení všech našich potřeb a tužeb, nemusíme se tak moc trápit (jak občas činíme) ohledně těchto proměnlivých věcí kolem nás. Ať si přijdou, ať si odejdou; ať si temnota zahalí světlo a světlo ozáří tmu; ať se střídá léto se zimou; ať se soužení a blahobyt vzájemně následují; my máme zdroj požehnanosti, která tím není ovlivněna. Led může pokrýt povrch jezera, ale hluboko pod ním má voda stále stejnou teplotu v létě i v zimě. Bouře mohou smést povrch hloubek, ale v propasti je klid, který není nehybností. Tak ten, kdo se upne na Krista, je vysvobozen z otroctví, které poutá člověka k jednotlivostem a souhrám okolností vnějšího života.
A pokud jsme Kristovými služebníky, budeme osvobozeni, v té míře, v jaké jsme Jeho, od otroctví, které se denně stává stále podmanivějším, jak se komunikační prostředky stávají čím dál dokonalejšími, od otroctví veřejného mínění a lidí kolem nás. Zkus být jedinečný; ber svá přesvědčení z první ruky od svého Pána. Nikdy nehleď na to, co říkají spolu-otroci. Jeho úsměv či mračení je to, co je důležité. „Za mzdu koupeni jste, nebuďte služebníci lidští.“15 A tak, bratři, „vyvolte sobě dnes, komu byste sloužili“.16 Nejste učiněni, abyste byli nezávislí. Musíte něčemu či někomu sloužit. Uvědom si, jak úzké vymezení tato volba skýtá a jaké záležitosti na ní závisí. Není to o tom, zda budeš sloužit Kristu, nebo zda budeš svobodný. Je to [o tom], zda budeš sloužit Kristu, nebo svému nejhoršímu já, světu, lidem – a ještě jsem chtěl doplnit: tělu a ďáblu. Vyber si. On tě koupil. Patříš Mu skrze Jeho smrt. Vydej se Mu, to je jediný způsob, jak zpřetrháš své řetězy. Kdo hřeší, je služebník hříchu.17 „Jestliže vás vysvobodí Syn, budete skutečně svobodní.“18 A nejen svobodní; protože královi otroci jsou knížata a urození a „všechny věci jsou vaše a vy jste Kristovi“.19 Ti, kteří mu říkají: „Ó Pane! v pravdě jsem Tvým služebníkem,“ od Něj obdrží hodnost králů a kněží Božích a budou navěky vládnout spolu s Ním.
2. Tj. představeného v řádu, případně papeže.
3. Tedy bez jakéhokoli zapojení vlastních tužeb či vůle.
4. Citát z básnického dramatu Pippa Passes anglického básníka a dramatika 19. století Roberta Browninga.
5. Zde v textu zřejmě tisková chyba (dosl. by text zněl: „chvály řečené slávy“).
6. Citát z básně Greatness Alexandera Popea (1688-1744).
7. Řím 14:8.
8. Tj. text, který jsem si zvolil ke komentování, tedy 1Kor 7:22.
9. 1Kor 7:23.
10. Tit 2:14.
11. Srov. 1Pt 5:7.
12. Dosl. arbitra, soudce, který má v důsledku rozhodující slovo ve všem.
13. Tj. svrchovaného panovníka.
14. 1Sam 3:10, Is 6:8.
15. 1Kor 7:23.
16. Joz 24:15.
17. J 8:34
18. J 8:36
19. 1Kor 3:21-23