Alois Adlof: Před novou prací

Zamyšlení nad plněním Boží vůle z pera kazatele Svobodné církve reformované Aloise Adlofa (1861-1927) z roku 1910.

Jiří Müller¹ kladl si na začátku každé nové práce tyto otázky: „Je to Boží dílo?“ „Je vůle Boží, abych já je konal?“ „Je to Boží cesta?“ „Je teď Boží čas?“

Mnohý člověk proplýtvá síly a čas na věci, které nejsou jeho povinnost, kdežto povinnost zůstává zanedbána, nevykonána. Neboť Božím dílem je naše povinnost. Povinnost je to, co Bůh nám ukládá konat. A proto běží vždy o to, abychom poznali, co je naší povinností, „jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá“,² abychom rozuměli, „která by byla vůle Páně“.³ Abychom to poznali, musíme míti spojení a obecenství s Bohem z hloubi duše modlíce se: Buď vůle tvá.⁴ Mnohdy je dílo Páně necháno trpělivě někde stát a čekat, když všecko v nás hraje, abychom se uplatnili. Někdy je záliba, chuť a žádost naše zcela jiná a povinnost není ani žádostivá ani příjemná. Ale tu právě povzbuzuje nás náš Pán: Zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne.⁵ Učit zodpovědnosti a nabádat na cestu povinnosti jsou dvě veliké úlohy vychování a sebevýchovy. Co je tvá vůle dnes? Co je tvé dílo? Co Ty chceš, Bože, aby konáno bylo?

Je mnohá věc, která jistě má být vykonána. Jsou tu úlohy a práce, které mají býti uskutečněny, protože je to vůle Boží. Vůle Boží je, aby konána byla misie mezi pohany, aby se děla důležitá lidumilná práce v sirotčincích, v nemocnicích, mezi chudými. V církvi musí být správa a rovněž tak ve spolcích. Je potřeba vydávat knihy a časopisy. Je potřeba i pracovat vědecky, zkoumat a objevovat. Ale bylo by velice pochybené domnívati se, že já musím všecko konati, všeho se účastnit, všude být, všemu věnovati čas. Nikoli! Je potřeba vědět, že nejsme všichni ke všemu. Je tu zákon dělby práce. Jako údové v těle mají různé práce, pracujíce pro celek, tak všichni my máme práci, ale každý svou na té veliké úloze nám od Boha uložené. Každý na svém místě, každý při své práci, každý při své úloze. Jsi volán k práci. Třeba to nebyla práce Müllerova, abys jako on řídil tak veliké sirotčince nebo abys šel jako Livingstone do vnitra Afriky anebo jako Baedeker do vězení sibiřských, ale nějaká tvá úloha je. Možná, že je tvá úloha trpět, konat malou, nepatrnou a přece potřebnou službu lásky určitou. Pros Pána, aby ti ukázal, kde je tvé místo, jaká je tvá práce a úloha, jaký je tvůj podíl ve stavbě království Božího, co máš vykonat ty.

Je to Boží cesta? Anebo lépe vyjádřeno, je to Boží způsob? Mnohé je nám jasné, že to vůle Boží a že to dílo Boží. Víme také, jaký je náš podíl, kde je naše úloha. Ale často chceme uplatňovati metodu svou. Chceme konati duchovní věci způsobem tělesným. A pak se najednou divíme, že Bůh nemůže se přiznati k naší práci. Nemůže, protože není konána Jeho způsobem. Víme dobře, že kázeň v církvi je Boží nařízení, je jisté, že ji vykonávati mají ti, kteří v církvi mají tuto úlohu sobě svěřenu. Ale jak všecko bude zvráceno, nebude-li to způsob správný. A tak ve všem. Nekonejme nic – kde není nám jasné, jak to konat. Proto je tolik energie, prostředků úplně vyplýtváno, mnoho životů marně vynaloženo, poněvadž způsob práce nebyl správný, cesta nebyla dobrá, metoda nebyla přiměřená. Ó, jak je důležité, abychom měli v této věci jasno, abychom na konec nestáli tu zmatení a sklíčení, že se Bůh k nám nepřiznal.

Mojžíš věděl, jaká jeho úloha – vysvobodit Izraele z otroctví. A tu v horlivosti tělesné užil prostředku nenáležitého, domnívaje se, že i bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim Bůh dáti vysvobození, ale nerozuměli. Prostředek nebyl správný a nebyl správný čas. Mojžíš se ukvapil a mnoho se neštěstí stává, že se promešká pravý čas. Ale zrovna tak, ne-li více, že se nedočká pravého času. Trháváme ovoce dřív, nežli uzrálo. Předbíháme a přicházíme příliš brzo a nemáme pak už síly a energie dočkat a vytrvat. Vidíme to v našem národním snažení. Zdá se, že děláme vše v nečas. Jistě české povstání r. 1618 nebylo v pravý čas. I v moderní době děláme mnohé, když ještě nenadešla pravá chvíle. Ale i v duchovním ohledu lecco jsme zkazili svou ukvapeností. Nenadešel ještě pravý čas. Vyrazili jsme dříve k útoku, než náš vůdce velel, vyšli jsme dříve, než jsme měli a proto jsme se předčasně unavili. A tak nestačí jen rozpoznávati, zdali to, co podnikáme, je Boží dílo a že konati je máme my, ani že způsob je správný, ale zdali také je už čas, kdy Bůh kyne, abychom to konali.

Před každou novou prací zastavme se na chvíli a uvažujme jako služebník Boží Müller, a my si mnohého zklamání, únavy a smutku ušetříme.